Zálesákovo dítě – Kid Psanec

Můj otec čalouník byl šerifem osady Svědkové Manitoua. Matka pak byla otcova oběť. Každou sobotu musela otce následovat v chatrném oděvu z pytloviny, s kotlíkem, nožem a ukulelí do hliněné chatrče nad Davlí. V této chatrči jsem se jedné soboty a neděle narodil. Ženy zálesáků stály kolem a za zpěvu písně Řeka hučí sledovaly matčino neobvyklé počínání. Když přišel otec domů z lovu syslíků, byl mile překvapen, že má syna. Namočil mě do Sázavy a dal mi jméno Kid Psanec. Toto jméno způsobilo později trochu nepříjemností, protože úředník bolševik sveřepě odmítal zanést doložku psanec do matriky. Otec ho bil lasem a volal: „A co Jurij kosmonaut? To bys zapsal, viď, paďoure!“

Stal jsem se tedy psancem. Když mě otec pokřtil, chtěl mi na bříško vytetovat mapu Arizony, ale osmdesátiletý děd Bobeš z matčiny strany, bývalý učitel krasopisu, který na tramp jezdil pouze z donucení, mu v tom zabránil. Otec mě tedy alespoň natřel mastí z jitrocele, abych byl silný, a protřel mi oči kopřivou, abych měl bystrý zrak. Od té doby na jedno oko nevidím. Pak jsem rostl. Byl jsem dítě osady. Otec mě ani nechtěl zapsat do školy, řka, že příroda je nejlepší učitelka a Komenský je proti ní břídil s nevalnými znalostmi. Přesto mě v devíti letech odvedl policista 1. září do učebny. Paní učitelka mě na prahu obrátila a vzkázala rodičům, aby syna patřičně vybavili pomůckami potřebnými pro školu. Otec řekl: „Má pravdu, soudružka. Když už do školy chodíš za doprovodu těch pytláků v modrém, ať tedy každý vidí, že nejsi žádný chuďas z pazderny. Vybaven budeš nejlépe ze všech, aby si všichni uvědomili, kdo je to Kid Psanec, muž na pomezí rudých zákonů.“

Příštího rána jsem vyrazil do školy. Na nohách mokasíny ze psí kůže, lovecké kalhoty s třásněmi, přes kostkovanou košili celtu a velký tlumok s nápisem U.S. Army. Ten obsahoval potravu, sekerku, posvátný kořen, mapu údolí Děsu, učebnici angličtiny, lodní suchary, rezervní trenýrky a žákovskou knížku. V ruce jsem měl sladké dřevo, na němž bylo vypáleno: Tři slova v srdci jen: čundr – Texas – mnoho žen! U pasu se mi houpal nůž, laso a první skalp synka předsedy uličního výboru., kterým jsem dotvrzoval oprávněnost přízviska Psanec. Šerifovi nadháněči mě odvedli až do třídy, neboť děti před školou se mě bály, zatímco učitelé se mi klaněli v domnění, že na školu přišel syn hlavy spřáteleného arabského státu… První dvě hodiny vyučování proběhly klidně. Dokonce jsem dostal dvakrát pět bodů do žákovské knížky. K prvnímu incidentu došlo o hlavní přestávce. Pionýři začali svačit vodu a já jsem si vzadu rozdělal oheň a zvolna opékal řízky z bizoního masa. Někteří spolužáci na mne hleděli s obdivem. Dal jsem jim okusit. „Není nejčerstvější,“ usoudil předseda pionýrského oddílu Ivan Váňa. „Furt je to lepší,“ řekl jsem, „než vaše tuberkulózní krávy, ruďásku.“ Vytrhl jsem mu řízek z ruky a dal ho kolovat. Vtom vstoupil do třídy ředitel. „Čichám, čichám, tady se peče bizoní maso.“ „Pojď a zakousni šerife,“ vybídl jsem ho. Žáci strnuli, a ředitel zrudl. „Co si to dovoluješ , lesní chátro?“ zvolal. „Znáš školní řád a jeho přikázání? Ihned uhas oheň a připrav si učení na příští hodinu. S takovými, jako jsi ty jsem brzy hotov. Mne nepřepereš. Na brigádě jsem vytrhl dub i s kořeny.“ Na ta slova odešel a ještě ve dveřích rozlomil křídu na důkaz síly. Nechtěl jsem mít ve škole maléry a proto jsem oheň uhasil dobře mířenou slinou. Zvonilo. „Při čem se teď budeme nudit?“ optal jsem se spolužáků. Než jsem však stačil zachytit odpověď, vstoupila učitelka. Zamumlala cosi na pozdrav mně nesrozumitelnou řečí, což mi bylo divné, protože mě otec naučil mluvě všech zvířat a ptáků. „Atvortě knígi“ vyzývala učitelka sibiřskou fistulí. Seděl jsem jako pecka, protože jsem přirozeně žádnou knígu neměl. Chvíli se střídavě četlo. Krčil jsem se jak se dalo, a maskoval jsem se tradičně listem lopuchy, aby mě učitelka, připomínající vrásčitou tváří náčelníka Siouxů Sedícího buvola, neviděla. Bohužel, veškeré maskování nepomohlo, neboť se náhle ozval mečivý hlas: „Čitať budět Kid psaněc.“ Bylo ticho. „Nu, što že ty ně čitaješ, malčik? Vot u těbja nět knígi. Pačemu, pačemu, objasni, objasni ťótě, ja těbje pakažu kartinki Maskvy.“ Mlčel jsem dál jako zřezaný a bylo mi trapně, protože jsem jí až na jedno slovo vůbec nerozuměl. Učitelka se nade mne naklonila a z jejího dechu byla zřetelně cítit vodka. Pak promluvila konečně normální řečí. „ Kde máš knihu, rošťáku! Jak se chceš naučit světovému jazyku, když nemáš základní příručku?“ Vtom opět přešla do dialektu: „Ja gavarjú. Ty s námi ně pajďoš v muzej. Kák že ja těbja vížu pervyj raz na uroke ruskovo jazyka?“ Vstal jsem. „Nu, kdě u těbja kníga, ně vížu knígi,“ ječela hystericky. Pochopil jsem, že mi vyčítá nepřítomnost ruské učebnice. Považoval jsem za nutné vysvětlit jí situaci, neboť nemám rád, když mi někdo vyčítá věci, za něž nemohu. „Můj otec zničil učebnici ruštiny, souško, a řka, že kromě angličtiny jiné řeči není, vyjma nářečí Apačů, věnoval ji Manitouovi jako zápalnou obět.“ Učitelka opustila ve zmatku třídu a já se stal hrdinou dne.

Před odchodem domů jsem byl náhle pozván do ředitelny. Šerif tam stál s brunátnou tváří a zapsal mi nějaké znaky do žákovské knížky. „Dáš to otci podepsat, a ten ti už napraví hlavu.“ Doma jsem předložil otci onu tiskovinu a uchýlil se do kouta, očekávaje obvyklý výprask devítiocasou kočkou. Otec přeslabikoval písmena. Náhle se jeho tvář rozjasnila do šťastného úsměvu. „Pojď ke mně, Kide psanče,“ řekl a rozpřáhl náruč. „Zasloužíš si odměny.“ Nechápal jsem otcovo počínání. Tatík se znovu zahloubal do knížky. „Vychoval jsem tě dobře, chlapče,“ pravil a pak měkkým vroucným hlasem přečetl zápis: „Váš syn se chová jak Indián.“