Výlet se snoubenkou

Všichni ti hoši, co ztratili srdéčko, se mnou budou souhlasit, že dívky mají různé zájmy. Ale my mládenci vroucně zamilovaní se jim snažíme vše vyplnit, aby láska stála na pevných základech. Jestliže horuje dívka pro vaření, přijdeme na schůzku s kyticí česneku, je-li spíše pro rodinu, poohlédneme se po zatoulaném děcku, a má-li ráda zvířata, jsme denními hosty u rasa, kde smlouváme ceny psů a koček. Jeden můj přítel měl dokonce dívku tak rozmarnou, že bruslila, a on pak musel v srpnu vyrábět v chladničce led, sestavovat na dvorku z krychliček kluziště a svým dlouhým tělem tvořit mantinel. Já jsem však měl v lásce nevýslovné štěstí, jako snad všichni krasavci-atleti. Moje vyvolená milovala přírodu, výlety a zdravý lesní vzduch. Nejčastěji jsme chodili do lesa hrát si na schovávanou. A že se Bertička uměla dobře schovat! Nikdy jsem ji nenašel. Jak jsem pak byl šťasten, když mi ji večer na mýtinu, kde jsem plakal, přivedl mladý myslivec. Vždy jsem mu děkoval, odměnil ho penězi a poručil Bertičce, aby svého zachránce políbila. To víte, zdráhala se, ale když jsem si dupnul, byl to polibek, jaký jsem já nikdy nedostal. Ano, v přírodě jsme s Bertičkou zažili nejkrásnější chvíle, a proto není divu, že jsme se do ní stále vraceli a těšili se na dovolenou, kterou jsme mínili prožít na samotě, daleko od lidí. Bertička vybrala Slapy. Celý rok jsem šetřil a ke svému zaměstnání poštovního zřízence jsem ještě přibral převoznictví v Podolí.

Tak jsem se v červenci mohl Bertičce pochlubit třemi novými stokorunami, za kterými se skrývalo odříkání, ale také příslib budoucího štěstí. Vždyť až děvče přidá své úspory k mým, budeme disponovat pěknou částkou na rozhazování... A také jsme disponovali. Na parník do Slap jsme nasedli se společným jměním 306,- korun. Bertička se sice trochu zlobila, že jsem našetřil tak málo, ale když viděla, že jsem si na lodi našel zaměstnání jako pomocník topiče, vše mi odpustila a klidně tančila na palubě. Chvílemi jsem nahlédl okénkem na parket, abych viděl, jak je Bertička šťastná. A v jednom okamžiku, kdy jí sukně zavlála v bujném veselí, zahlédl jsem poprvé v životě i její nožku. „Pěkné děvče máš, Artuši,“ řekl jsem si a začal přikládat jako šílený do kotle, abychom byli co nejdříve v našem hnízdečku lásky. Parník nabýval na rychlosti, předháněli jsme autobusy a ožebračení rybáři zlořečili třímetrovým vlnám, ve kterých jen těžko držela žížala na háčku. Těsně před Slapy se udála nepříjemná příhoda. Právě když jsem se zeptal, kolik činí moje odměna za práci v penězích, začal mě kapitán pohlavkovat kotvou. „Propálil jsi kotel, hlupáku, a bude tě to stát 320,- korun!“ Můj sen o lenošivé dovolené se rozplýval. Zavedl jsem kapitána k Bertičce, která právě na palubě děkovala myslivci polibkem za záchranu. „Je zde myslivec,“ vykřikl jsem šťastně. Trochu se lekli. Padl jsem před ním na kolena: „Náš strážný andílku, nebe tě snad sesílá v kritických chvílích. Pomoz i teď a půjč mi 14,- Kčs na zaplacení dluhu.“ Kapitán se mezitím dlouze podíval na Bertičku a pravil: „Slečna musí jít ovšem podepsat protokol.“ Po půlhodině, zatímco jsem z vděčnosti vyčistil myslivci pušku, vyšla zářící Bertička z kajuty. „Kapitán rozhodl,“ oznámila, „že pokuta činí jen 150,- Kčs.“ „Ju-chú, přece bude krásná dovolená,“ vykřikl jsem. Kochal jsem se malebností Slapského jezera a toužebně očekával okamžik přistání. Po dvaceti minutách jsme se konečně blížili k přístavišti. Odrazil jsem se mohutným skokem a hupnul na můstek. Bohužel jsem se netrefil. Jen jsem se však trochu prošel pod vodou a už jsem byl zpátky nahoře. Chtěl jsem Bertičce pomoci na břeh, ale myslivec ji už nesl v náručí. A přiznám se vám, v tom okamžiku jsem měl toho zeleného chlapíka dost. Bolelo mě, že lidé z lodě se domnívali, že já ani ke své snoubence Bertičce nepatřím. „Musíš ho urazit, panáka lesního, Artuši,“ rozhodl jsem se, vsunul mu do ruky 1,40 Kčs a řekl: „Děkuji vám za pomoc, sluho, a teď se zase kliďte do houští. Už vás nebudu potřebovat.“ V ten moment jsem dostal ránu pažbou. A tak jsme se znovu spřátelili a začali si tykat. Po chvíli se myslivec rozloučil. Osaměli jsme se snoubenkou na břehu. Bertička mě přejela nenávistným pohledem, z čehož jen moje cvičené oko vyčetlo vášeň lásky, a otázala se: „Kde budeme bydlet?“ Zarazil jsem se: „Říkala jsi přece, že máš na Slapech tetu, milá!“ Bertička se uchichtla. „Ano, na dně. Před pěti lety se tady utopila.“ „To mění situaci,“ usoudil jsem, „v tom případě je třeba hledat nocleh.“ Odběhl jsem. Netrvalo ani dvě hodiny a našel jsem suchý , teplý stoh. Poklusem jsem se vracel. Věděl jsem, že se Bertička bude bát a čekat svého Artuše, proto jsem zrychloval jak velbloud, který cítí vodu. Bez dechu jsem doběhl na místo rozloučení. Marně jsem se však rozhlížel, marně volal signál – Indiánskou píseň lásky – Bertička se ztratila. Prohledal jsem okolí, koruny stromů, liščí nory, vše marné. K večeru jsem vysílen dorazil na policejní stanici. „Pište protokol, praporčíku,“ oslovil jsem kapitána, „ztratil jsem nevěstu ve vašem rajonu.“ Vyšli jsme tedy hledat. Pes nás vedl neomylně. Prošli jsme Slapy, Šumavu, Malé Karpaty a po čtrnácti dnech jsme opět stáli před slapskou strážnicí. Rozloučil jsem se s kamarádem, se kterým jsem prožil dovolenou. Věděli jsme o sobě všechno. Měl jsem Karla tak rád, že jsem mu i podepsal prohlášení, že Bertičku našel, dokonce jsem potvrdil, že pes nevedl nás, ale praporčík psa. Ale už jsem koukal být venku, protože... jak jsem mohl zapomenout! Vím, kdo mi Bertičku objeví. Myslivec! Strážný andílek naší lásky.

Běžel jsem tedy k hájovně a klepal na dveře. Přišla mi otevřít, hádejte kdo, Bertička.
„Bertičko moje,“ zaúpěl jsem, „myslivec tě našel?!“
„Promiňte, pane,“ řeklo mé děvče stroze, „jsem již vdaná.“
„Ale já mám stoh, můžeme tam spát.“ „Utíkej, sprosťáku,“ objevil se ve dveřích myslivec, „než bude zle!“
Dveře zaklaply, psi a broky mě vyprovodili na kraj lesa.
Co teď, Artuši? přemítal jsem. Ale nic, počkám si na dceru. Snad bude mít také tak milou povahu jako maminka Bertička.