Proč chci vést zanedbanou mládež
Častokráte se tak u vínka zamyslím nad dorůstající mládeží a je mi veselo u srdce. Jaké moudré kroky jsme, přátelé, učinili. Namísto zapáchající organizace skautské dali jsme mládeži plnokrevný pionýrský kolektiv, veselé hry, výchovu prací a tak nechali chlapcům a děvčatům zapomenout na starosti předpubertálního věku. A jací nám dnes vyrůstají chlapíci svalnatí oproti dřívějším zakrslíkům. A o duchu ani nemluvě. Jsem rád, že i já jsem prožil léta kvasu, kdy mládež začínala v kolektivu kypět a jedinec ztrácel se pod poplivaným drnem samoty. Sběr jsem shromažďoval s fanatickým zápalem, při manifestacích nosil nejtěžší prapory a každoročně trávil Měsíc přátelství s rodiči v najatém pokojíku v Čierne pri Čope. 0 Vánocích jsem posílal dárkové balíčky dětem do Ameriky, ba i peníz jsem přiložil, aby si mohly přilepšit v tamním Tuzexu naším zbožím. I literaturu ve své knihovně jsem náležitě protřídil, mayovky nahradil marxovkami a brožovaný Vaska Trubačov se svými kamarády zaujal místo nejčelnější. Stěny jsem si polepoval obrázky z Murzilky a Pionýrské noviny pravidelně žuchaly na dno schránky. Na zahradě zřídil mi otec skalku s kavkazskou květenou a babičku jsem horlivou agitací vymanil z vlivu faráře Popa. A i jinak mi dal Pionýr vše potřebné pro život. U nás doma se o sexuálních záležitostech příliš nehovořilo, ale naše pionýrská vedoucí Jiřina Meszárošová, cikánského původu, věděla dobře, co nám schází, a častokráte pro nás připravila zajímavé hry, při nichž jsme se vždy něco nového dověděli. Vzpomínám si na jednu z nejzdařilejších soutěží, kdy Jiřina Meszárošová vešla do dveří a volala: „Chlapci, hledejte pořádně, schovala jsem na svém těle kuličku!“
Také jolka se nám vydařila. Děda Mráz přišel, vous po kolena, v kožíšku blechu a v košíčku cosi na dně. O Kamčatce vyprávěl, soba nám diafilmem přiblížil, jak na celinách vítr duje připomněl a kapitalistu tvrdým slovem odsoudil. Po projevu sem tam dárek rozdal a pak nás vyzval, abychom se poveselili tanečkem Nikde vodky něnašol. Byl to pěkný večer. Škoda, že kouzelný dědeček Mráz odešel příliš brzy, asi do tajgy, a nemohl nám o půlnoci vysvětlit, kam se ztratilo šestnáct zimníčků. My jsme je sice nepotřeboval, neboť plamének, který děd v srdci zažehl, hřál, ale maminky ze staré školy, jež teplo jolky nikdy nepoznaly, nás bily a laskavého dědu Mráze, od něhož jsme i celkem nepoužité lízátko dostali, nazvaly starým chmatákem. Ale to náš pionýrský kolektiv jen stmelilo. Viděli jsme dědu stále čistého, s vousem bílým a sobem, věrným přítelem, na provázku.
A pak přišlo jaro. To jsme si užili v grupě. Jak plochou zábavu měly proti nám buržoazní děti – naši otcové. Smrtku vynášely, řehtačkou točily do omrzení a s pomlázkou chodily dům od domu žebrat. To my, pionýři z oddílu Trofima Lysenka, nežebrali. V slušivém kroji, s písní na rtech celé bloky domů jsme navštívili a občany k jarním brigádám pobídli. V den nejslavnější pak jsme se v 5.00 v mohutné šiky seřadili a v 10.00 s průvodem promyšlenými oklikami do ulic vykročili. Joj, to bylo zpěvu. Alegorický vůz s ošklivou babou Jagou, představující kapitalistu nenasytu, vzbuzoval veselý smích a vtom jsme zanotovali: „Naše škola má už jisto v sběru hadrů prvé místo!“ Soudruh z amplionu odpověděl vtipně nosem „Hurá“ a my poznali, že s námi počítá.
A léto, pionýrské léto? Kdo by nevzpomenul. Do táborů jsme se rozjeli a dobrodružství užili. Od slunka do slunka na polích mandelinku, amerického brouka, hubili, v noci pak podél trati žňovou hlídku drželi a kulacké dcerky z družstevního bejlí kukuřičnými důtkami vyháněli. A těch veselých písní, co jsme přivezli domů: Kaťuša, Sulika, Když vítr bije do plachet, Rudý námořník, Písnička frontového šoféra a mnohé jiné, jen si vzpomenout: Sulika, Kaťuša a další, například Písnička frontového šoféra, a jiné.
A já se, přátelé, těším, až se ujmu funkce vedoucího pionýrů a svazáckého pracovníka v našem obvodě. Jak rozmanitá bude moje práce s mládeží. Co písní ji naučím a tanců kolových do nohou jí vložím, a to nemluvím o hrách. Proč se mají mladí v sobotu a v neděli lesy loudat a ohně jako trampové zakládat? Což nemáme prostorný Park kultury a oddechu Julia Fučíka, kde lze si na betonové cestičce zaskotačit a se strýčkem Jedličkou o desáté dopoledne ve veselém pásmu se rozšoupnout?
A útočit budu na svědomí rodičů. Proč nedávají dětem včas do ruky balalajku, aby každý pionýr si doma dělal blblblbl a na okolní svět zapomenul.
Vím, práce moje bude těžká, ale já nepolevím. Mám to v srdci. A až někde uvidím překážku, jemně si zabroukám Frontového šoféra a lehce ji zdolám.