Ples zahrádkářů v našem městě

Moje rodiště patřilo vždy mezi místa bohatá, kde o skývu i hrudku másla nebyla nouze, ba i strdí s medovinou mělo své stálé místo na stolku hojnosti. Pole rodila čtyřikrát až pětkrát do roka, krmná řípa měla velikost solidně vodnaté hlavy, dýně připomínaly svojí rozlohou vzducholoď a třímetrový oves dokonale skrýval časté červencové hříšky. Pastviny nebyly vidět pro stáda a pro vemeno jsi neviděl krávu. Ovce měly takové vlny, že na nich učitel dětem ve škole vysvětloval příliv a odliv. V řece bylo ryb, že nebylo třeba stavět most a každý hravě přešel suchou nohou po platejzech. V lesích pobíhalo zvěře, až se tam hajný bál a stěží stačil střílet to, co mu přišlo přes den do chalupy. Proto jen těžko lze pochopit, že jednoho dne se konšelé na národním výboru usnesli, abychom zvýšili výnosy a převzali metody strýců Lysenka a Mičurina. Přestože uznávám, že jejich metody jsou výborné, ba i nejlepší na světě, a těžkat pětiklasou pšenku že je pro zemědělce svátkem píle, nedovedu pochopit, proč výnosy naší obce klesaly den ode dne, ačkoliv jsme na nové metody najeli v plné šíři. Meze jsme rozorali, kulaky vyhnali do blízkého lomu a tam jsme se jim smáli. Kravky shromáždili pod jednu střechu, melasu ve společné díži kňourům připravili a řepnými řízky jim stravu ochutili. Větrolamy jsme postavili tak mocné, až se vánek zalekl. Zato však přišlo tornádo o takové síle, že vichřice z roku 1226, na niž se v kraji vzpomíná v legendách, byla prý proti němu lehkým šimráním větříku.

A bylo po nových metodách. Pole proměnila se ve skalní rovinu, na níž tu a tam vyrašil trs kosodřeviny. Z lesů zmizela zvěř a kůrovec založil tam své panství. Kravky nadojily stěží půllitr mléka, a to jsme je ještě museli přemlouvat. Ale náš lid se nezlomil. Zasmáli jsme se tomu fukéři a začali se zabývat průmyslem. Nakonec výroba tkanic a šněrovadel, dělá-li se solidně, také své ovoce přinese. Ba zdá se, že i vyřezávání zouváků a žebráckých holí vrátí městu bývalou slávu. Ale srdce zemědělce přece jenom v nás zůstalo. Zbytky úrodné půdy rozdělili jsme si mezi sebe a brzy byly zahrádky radost pohledět. Tu petrklíč vyrašil, tam cibulka zavoněla, včelky bzučely, za domem tuřín nakynul a bylo zase dobře. A jednou do roka přišla chvíle nejslavnější, ples nás občanů-zahrádkářů. Letos měl být nejmohutnější.

Velký sál putyky u Šindelářů byl už týden předem čistě vybílen a udusaná půda pokryla se prkny. Ve výčepu jsme instalovali výstavku jižního ovoce a tombola nabízela hodnotné ceny. Škoda jen, že je pan Zavadil, stálý obyvatel výčepu, rozkradl, a tak vrhl temný stín na plesový výbor. A nebyl to bohužel stín jediný. Po městě se totiž šuškalo, že populární orchestr Joe Pimpase se zpěvačkou Narcis Miňovskou odmítl účast a narychlo sehnaná amatérská skupina dechových nástrojů a plechů pod vedením kominíka Bédy Zupana není z nejlepších. Zejména vadilo, že jednoruký bubeník Váňa Louč v rychlejších skladbách jen stěží drží rytmus a kromě toho nemá bicí nástroje a tluče na pikslu od buráků. Za takovéto situace není divu, že výbor měl plné ruce práce s prodejem lístků. Pravda, věrní zahrádkáři si rozebrali 6 volných vstupenek, ale v sále pro 1000 osob to byla jen pralinka. Výbor proto svolal zvláštní schůzi, aby rozhodl, co počít. Předseda Tonda Plch zahájil schůzi povzdechem a načal diskusi. Slovo dostal Aleš Pytel, který vynikal horlivostí a hlásil se vždy o slovo už na chodbě. Bohužel si nemohl vzpomenout, co chce říci, a vysoukal ze sebe pouze vyznání: „Soudruzi, nejsem zvláštní řečník, ale toliko vím: Bůh není!“ a usedl. Zatleskali jsme a slovo si vzal obecní básník Vít Šára. Vztyčil se, vytkl nám všem pasivitu a prozradil, že nechal nákladem vlastním vytisknout propagační hesla k plesu. Předseda se obával nejhoršího, neboť znal Šárův verš proti ohni: „Zalekni se ohníčku, máme dlouhou hadičku,“ který měl za následek rozpuštění místního hasičského sboru, a požádal Šáru, aby dal schválit text letáku. Šára se nedal dvakrát pobízet a četl: „Chceš-li vidět Šáru, skoč do plesu žáru.“ (Výprodej sbírek populárního básníka Víta Šáry denně od 4.00 do 24.00 v domě U Šárů, kde bude pamětní deska Zde žije a básně čárá génius Vít Šára.)

Po tomto návrhu jsme se přestali těšit na ples úplně. Zájem neoživil ani ponocný Vřes, který přišel s konstruktivním návrhem, aby se prodaly nějaké vstupenky. Předseda se neudržel a hodil po něm balík lístků, které mu vrátili z předprodeje se slovy, že po nich ani pes neštěkl. Vřes se podivil a pravil, že v tom případě tedy vystupuje z výboru, protože ples není dobře organizačně zajištěn, a kromě toho vytkl předsedovi, že páchne hlínou. Po této urážce předseda rozpustil výborovku a zařekl se, že ho na plese nikdo neuvidí. A tak se kvůli nesvornosti ples nekonal. Kominík Béda Zupan však přesto o kšeft nepřišel. Franta Zavadil, věrný zahrádkář, uspořádal v altánku na zahradě pivní dožínky s bohatou tombolou, kterých se zúčastnilo 1 000 občanů díky propagační akci básníka Víta Šáry.