Můj první mejdan

V životě lidském nachází se několik pěkných momentů. První dětské krůčky, překonání strachu z Polednice, vstup do Pionýra, vyloučení z Pionýra a od čtrnácti let pravidelné mejdany, kde se utuží kolektiv a pubertální představy nabudou konkrétních forem. Ani já jsem neunikl tomuto koloběhu. V osmé třídě jsem se sice podobným atrakcím ubránil, neboť mě půl roku trápila úplavice a musel jsem pak dohánět učení, ale když jsme končili devítku, naplnil se osud. Přišel den, kdy předseda třídy Vavřík Jan oznámil, že se v neděli koná u něj v bytě dýchánek na rozloučenou, neboť rodiče mají konečně noční. Pak obešel třídu s plechovou kasičkou a otázkou: „Kolik dáš na chlast?“ Dal jsem dvě koruny a měli mě za blbce. „Základ je šedesát!“ pravil Vavřík Jan, „ale můžeš dát víc.“ Dal jsem šedesát a šel domu plačky. „Copak je ti?“ ptala se matka hned ve dveřích. Bylo mi jasné, že o mejdanu nesmím mluvit, a proto jsem zavtipkoval: „Ale platil jsem alimenty.“ Dostal jsem však takový výprask, jako bych je skutečně platil. Leč situace byla zachráněna. V sedm večer jsem se proplížil předsíní jako ohař, mumlaje: „To je zajímavé, že máme dnes večer školu...“ A šel jsem užít za svých šedesát.

V bytě u Vavříka Jana bylo rušno. Koberce stočeny před vraty, okna zatemněná, magnetofon hrál, rádio hrálo, gramofon hrál, Vavřík hrál na kytaru. „Á, Béďa přišel,“ zvolal, sotva mě uviděl, a hned se zeptal: „Neseš chlast?“ „Dal jsem přece šedesát,“ ohradil jsem se. „No dobře, dobře,“ hučel Vavřík, „já zapomněl, že jsi z lakomý rodiny.“ Sedl jsem si tiše do kouta a vyndal zeměpis, neboť mě přece jen tlačilo svědomí, že jsem doma zalhal. Kongo mě tak zaujalo, že jsem zcela přeslechl výzvu k přípitku. „Ty nebudeš pít, Béďo?“ přitočila se ke mně na svůj věk markantně vyspělá Květa. Zavrtěl jsem hlavou. „Napij se a ukážu ti něco zajímavého,“ slibovala mi s úsměvem, který jsem neznal. Váhal jsem. „Vyber si, chceš whisky nebo něco jiného?“ „Bylo by podmáslí?“ rozpomenul jsem se na pochoutku svého dětství. Kupodivu nebylo. Všichni se smáli mé prostotě a Květa mi nic zajímavého neukázala.

Usedl jsem tedy znovu k zeměpisu a obrátil na stranu 8, kde byl obrázek nahé černošky v nejlepších letech. Náhle se mi Vavřík nahnul přes rameno. „To je kousek,“ povídá, „pojďte se kouknout, holky, ať víte, jak máte vypadat.“ Všichni se kolem mne nahrnuli a shodli se na tom, že učebnice jsou dnes modernější a neškodí do nich občas nahlédnout. Pouze Kulíšek ohrnul ret a nezdál se být překvapen. „To je toho,“ utrousil, „listoval jste už letos někdo v biologii? Tak abyste věděli, za stranu 21 jsem dostal od jednoho chlapa z naší ulice sedmdesát pět korun. Tam je úplně všechno a je to popsaný.“ Nevěřili jsme mu. Vavřík vylovil z aktovky učebnici a nervózně v ní zalistoval. A skutečně - všechno bylo zakresleno jak náleží a popsáno tak dovedně, že se i světák Vavřík poučil.

„Tak, měli jsme inspiraci,“ rozhodl poté zavíraje knihu, a teď vypukne zábava.“ Začalo se tančit. Koukal jsem na to jak vyjevený. Do tanečních jsem chodil pilně, kvapík tančím jako bodnutý včelou, ale tyhle divočiny, při kterých jsem jen těžko rozeznával, co je žena a co je muž, ty nás mistr neučil. Přesto jsem se ale dostal do kola. Květin tanečník, dýchavičný Albert, několikrát upadl. Nejprve na zem, potom do vany a nakonec do mdlob. V tomto stavu přes veškerou snahu neudržel tempo a Květa sáhla po mně. Se zeměpisem pod paží jsem se oddal rytmu. Mé černé galoše po dědovi jako by samy klouzaly po něčem, zanechávaly po parketách dlouhé černé pruhy a pokoj se naplnil tradiční vůní pole.

Dotančili jsme a po chvíli se pilo. Náhle Vavřík vyskočil, pustil sklenici a vykulil oči na podlahu: „Co co co je to tu za rýhy?“ Jeho zrak pak zajel na mé kaučukovky. „Co tančíš, když máš na nohou pluhy, ty burane,“ obořil se na mne zoufale. „Copak si dá máma namluvit, že tudy jel omylem traktor s hnojem proti mé vůli?“ „Nevím,“ řekl jsem, „neznám tvou matku, ale neradil bych ti, aby ses smál mým botkám. Ty chodily, když tvůj otec běhal ještě bos!“ Vavřík na mne skočil. „Nechte toho, kluci,“ volala Květa, „začínám striptýz!“ Vavřík zapomněl na rvačku a hmátl po lupě. Květina produkce byla skutečně pěkná. Učebnice biologie byla proti ní reklamním letáčkem nevalné úrovně. Po potlesku se Květa oblékla už jen spoře, aby nenastydla od nohou, a zábava tak nabyla volnější úrovně. Chtěl jsem se také svléknout a ukázat, jak vypadá kulturista teoretik, ale napadlo mi, že bude lépe obnažovat se pozvolněji. A sundal jsem kožich.

„Mohli bychom si zazpívat,“ volal Vavřík a vzal kytaru. Začal jsem broukat „Zítra se bude tančit všude,“ ale byl jsem překřičen nějakou nemravnou odrhovačkou o nevěře a to mi vzalo náladu. „S jakými lidmi to sedíš, Béďo,“ blesklo mi hlavou. „Rodiče tví se domnívají, že máš doučovací kroužek z jazyka mateřského, a ty zatím bohapusté orgie se synky buržoazními pořádáš a na chlípná těla dcerek kapitalistických ztroskotanců hladově se díváš!“ Vstal jsem a začal řeč: „Vy jedni darmožrouti! Zatímco italský dělník stávkuje a kníže Rainier Monako opustiti nehodlá, vy se zde obnažujete a alkoholem za mých šedesát hrdlo proléváte do omrzení. Ne, ne, ne!!“

Vtom zaharašil v zámku klíč. Vavřík pustil Olgu a volal: „Otec se vrací, všechno pryč!“ Rázem bylo v bytě pusto. Všichni až na mne odešli oknem. Musím říci, že Vavřík senior byl muž činu. Ani se moc nevyptával, pouze láhve v duchu přepočítal, dámské prádélko okem znalce ocenil a už do mně bušil.

Otlučen jako Karlův most po nájezdu Švédů jsem doklopýtal domů. Otvíral jsem dveře s obavami, neboť jsem očekával trest rodičů, ale přišla mi naproti sestra v nedbalkách. „Už spíte?“ šeptl jsem bojácně. „Co blbneš, Béďo“ řekla mi. „Naši jsou na schůzi, tak pořádám mejdan. Pojď dál a svlékni se do půl těla, abys mezi nás zapadl.“