Mé příhody z dětství

V dětství jsem nepatřil mezi kamarády k nejštíhlejším. Mé ploché nohy se jen těžko daly nutit do klusu, nehledě k tomu, že přes bříško jsem s obtížemi sledoval výmoly a stružky. Postavičku jsem měl sice zdravě kyprou, ale o souměrnosti se vůbec nedalo mluvit. Kupříkladu na trenýrky jsem spotřeboval tolik látky, co moji vrstevníci na hubertus, a čapka svými rozměry připomínala kráter Etny. Přestože si na mně příroda zahýřila a vytvořila zvláštnosti, kterými jsem se lišil od ostatních dětí, nemohu říci, že bych nebyl v kolektivu oblíben. Hoši i dívky si rádi se mnou hráli a častokráte jsem býval i hlavním hrdinou dětských her a radovánek. Maně vzpomínám na nejoblíbenější hru naší třídy, která se opakovala i několikrát denně a v níž jsem byl vždy ústřední postavou. Byla to známá hra na fackovacího panáka. Byl jsem na škole tak populární, že i žáci z vyšších tříd si mě k této kratochvíli půjčovali. Také mezi učiteli jsem byl oblíben. Profesor biologie si mě dokonce vybral za svého milce a v hodinách výuky mě často používal jako názorné pomůcky. Dodnes vzpomínám, jak v sedmé třídě podle mne krásně popsal hrocha. Pouze učitel tělocviku mě nenáviděl. Nemohl zapomenout, že jsem rozšlápl kladinu a vytrhl kruhy i s kusem stropu, když mě na ně s pomocí kladkostroje zavěsil. Také mi vyčítal, že jsem zašlápl medicinbal hluboko do parket. Snažil jsem se však vyjít s tělocvikářem v dobrém a dokázat mu, že jsem sportovec. Přihlásil jsem se proto na lyžařský zájezd, pořádaný školou. Učitel tím nebyl příliš nadšen, dokonce mi šeptal, že hory jsou zrádné, ale nedal jsem se odradit.

Strýc truhlář přihobloval dva staleté duby a z mladých stromků, vyztužených ocelí, zhotovil hůlky. Pouze lyžařské boty jsem těžko sháněl. Číslo 64 nebylo ten rok nějak k mání. Ale opět mi pomohl strýc, upravil mi dřeváky do řemení, takže v pondělí ráno jsem byl na nádraží kompletně vybaven. Ohlásil jsem se profesorovi a optal se, kam že si mohu uložit dvoukolák s potravinami. Učitel zrudl a vzal mě do restaurace, kde se mě snažil opít starorežnou. Když mu došly peníze, plačky prosil, abych zůstal doma. Řekl jsem, že chci jet a na zdravém vzduchu zesílit. Tělocvikář volal, že jako Golem patřím do muzea rarit, a ne na zájezd. Nato mi přikázal, že se tedy musím starat sám o sebe a chodit nejméně 30 metrů za výpravou. Pak sáhl do peněz, vybraných od žáků na cestu, proklel mě a opil se sám.

Zajel jsem s dvoukolákem na perón. Výpravčí se mě snažil vytlačit kusem kolejnice z nádraží, ale odfoukl jsem ho. Nastal čas odjezdu. Seděl jsem sám v přeplněném kupé. Lokomotiva zabrala, ale vlak se ani nepohnul. "Máme málo páry," šeptal kdosi. "To dělá ten tlusťoch," mumlali jiní a ukazovali prstem na mé kupé. "Nezdržujte nás, sádlo," řekla jedna paní, "pospícháme." Ani jsem se nehnul. Byl jsem na podobné urážky zvyklý. Jednou, když jsme jeli s rodiči na výlet parníkem a skončili jsme na dně u Palackého mostu místo ve Štěchovicích, snažili se výletníci také svalit vinu na mne a spílali mi nejhoršími jmény. Náhle se vlak dal do pohybu a jeli jsme. Ne nejrychleji, ale pohyb to byl. Tři lokomotivy pracovaly ze všech sil a brzy jsme byli ve Špindlu. Tam bylo krásně. Jenom mě překvapilo, že sníh podkluzoval. Byl jsem tak často na zemi, že se ani nevyplatilo vstávat. Než přijel jeřáb, byl čas k obědu. Ale přeci jsem se na horách vyznamenal. Při výletu po hřebenech, na němž jsem jen s námahou udržoval tempo spolužáků a vlekl 30 metrů za nimi svá dubiska, která měnila stezku v solidní kaňon, se nad námi náhle uvolnila mohutná vrstva sněhu. "Je konec," volal tělocvikář, "tlusťoch utrhl lavinu!" To mě urazilo. Zapřel jsem dřeváky o pařez a nastavil katastrofě záda. Ucítil jsem šimravý náraz. Za chvíli jsem otevřel oči. Spolužáci stáli seskupeni kolem mne a učitel mi líbal ruce: "Držíš lavinu, hochu!" "Vím," řekl jsem, "a budu ji držet až do jara, abych vás zachránil. Omluvte mě ve škole a přivezte mi dvoukolák s jídlem."

V dubnu lavina konečně roztála. S omluvenkou od Horské služby jsem se vrátil do školy. Pan ředitel s učitelským sborem utvořili půlkruh a téměř mě objali. Nato vystoupil předseda třídy Kamarýt a oznámil mi, že za můj čin mě pionýři berou mezi sebe. Postavili lešení a uvázali mi šátek, spíchnutý ze dvou prostěradel. Nejdojemnější chvíle nastala však tehdy, když do místnosti vstoupil tělocvikář. Přikročil ke mně, zamáčkl slzu a zlomeným hlasem šeptl: "Pojd si se mnou zacvičit, hubeňoure!"