Jak můj otec nepřál dlouhým vlasům

Mohu s klidným svědomím konstatovat, že až do doby nedávné byl se mnou otec spokojen a jen málokdy mi upřel měsíční kapesné, které činilo po odečtení daně z nerozvážnosti 3 koruny a 20 haléřů. I drobné výstřelky mi trpěl a odívání s nádechem západních vlivů přecházel taktním mlčením, ač sám byl členem závodní stráže a miloval šat prostý, modrý, přepásaný koženým řemenem, jímž mě obden čtvrt hodiny mlátil, aby si udržel tělesnou kondici potřebnou k boji proti podvratným živlům, které dosud číhají.

Mnohem hůře než já vycházela s otcem sestra Berta. U ní tatík výstřelky v odívání netrpěl. Vzpomínám si, že když se před ním objevila jednou v džínsách s poklopcem, chvíli na ni nechápavě hleděl a pak se sípavým hlasem optal, co to má znamenat. „To se teď nosí,“ řekla Berta. „Nosí,“ křičel otec, „vida — pěkné věci se nosí!! Pamatuj si, jsou věci, které přísluší muži, a Věci, které přináleží ženě. Uzavírám se já snad do korzetu či těsnám se do podprsenky? Ihned ten pánský uzávěr sundej, a jestli míníš mermomocí ty montérky nosit, přišij si zip na bok nebo na zadek. Chceš-li se pro mě za mě lišit od normálních lidí, je samozřejmé, že tento měsíc nedostaneš kapesné.“

Možná že bych se byl Bertě tenkrát tolik nesmál, kdybych věděl, že po návratu z chmelové brigády padne hněv otce i na moji hlavu. Ano, na moji hlavu — doslova. Prohlédl si mě s nevolí a vykřikl: „Vlasy, vlasy máš nějak zatraceně dlouhé. Skoro jsem si tě spletl s Bertou.“ „Mám vlas poněkud delší,“ přiznal jsem kvůli klidu. „Co poněkud, na ramena máš vlasy,“ křičel otec, který vždy vyžadoval přesnost ve vyjadřování. „I na rameni pramínek spočine,“ připustil jsem. „Tak pramínek,“ kýval hlavou rodič, a jelikož dostával krvežíznivý výraz, počal jsem koktat: „Všeobecná jest to nyní móda ve světě širém vůkol.“ „Zajímavé,“ řekl otec. „Tak všeobecná móda jest to ve světě širém, a to se podívejme! U nás v závodní stráži tuto výstřednost nikdo na hlavě nenosí a jak nám to sluší, když pochodujeme. Krok duní a vlasy jsou pěkně přilehlé, nejedna žena za námi zálibně se poohlédne.“

„Já nejsem v závodní stráži a nejsem ani tudíž omezován předpisy,“ ohradil jsem se. Ale to byl jen olej do ohně. „A taky tam nikdy nebudeš! Nikdy nepocítíš krásu naší uniformy s blyštivými knoflíky! Nikdy neobuješ okované botky a řemení přes ramena nezapneš si! Jsi skvrna rodiny, chlapče obrostlý! V tvém věku nosil jsem vlasy krátce přistřižené, pěkně na pěšinku učesané, a že nebylo tenkrát lehké sehnat zlatku na lazebníka. Ale my, Spartakovi skauti, stříhali jsme se pravidelně po schůzi a nečinili jsme rodičům hanbu! A ty máš své bohaté kapesné. Ale zřejmě zbytečně! Prohýříš ho v pivnici a k holiči pak cestu nenajdeš. Jdi mi z očí! Počkej, kam jdeš, vrať se!“

Otec začínal měnit barvu. „Jiní chlapci také nosí vlasy delší,“ žaloval jsem. „Fakta,“ křičel divoce tatík, „jiní, jiní! Ukaž mi prstem na někoho, Jidáši!“

Dostal jsem nápad. Náš strýček Oto.

Otec vyskočil. „Strýček Oto… pravda, má vlasy poněkud delší, ale dobře víš, uličníku, že trpí chorobnou chlupatostí, že i na bříšku a plecích je obrostlý, a také dobře víš, že ob dvě hodiny se stříhá dohola a lékaře stran té věci mnohokrát navštívil. To sis vybral pěkný příklad, nezdaro!“
„Také strýc Oskar“ vyžíval jsem se na příbuzenstvu.

„Padouchu nevděčný, svého kmotra, který ti nedávno dal hrací strojek s melodiemi Kubáně, napadáš.“ „Dal mi melodie Kubáně, nezapírám, ale vlas má třímetrový!“

„Mlč, hanbáři. Třímetrový vlas má, ale jen jeden. Obtáčí si jej, chudák, kolem hlavy jako turban, aby zakryl lysinu. To není pro tebe omluva. Ty snad pleš přistýlat nepotřebuješ!“

Ještě jsem se nevzdal a vynesl jsem trumf. „A co chlapec naší Berty, tatínku! Aha?“„Co to meleš? Jaký chlapec naší Berty. Přece Berta, čtrnáctiletá to dorostenka, žádnou známost nemá. Ani bych to netrpěl.“ „Netrpěl? Kolikrát jsi toho hocha u nás viděl a i k večeři přizval!“
„Nevím o tom,“ řekl otec. „Já bych ke společnému stolu žádného pochybného nápadníka neusadil, dokavad bych si neověřil, čím je jeho táta, zda do odborů řádně dochází a jakého je smýšlení soudružka matka. A již zanech lhaní. Pokud vím, Berta si vystačí se svojí kamarádkou od první třídy. Onehdy spolu 14 dní v pilném učení na chatě strávili. Proti takovým přátelstvím nic nemám. Snad jen ty džínsy by nemělo to děvče nosit.“
Zmocnil se mě vztek! Nenáviděl jsem Bertu, členy závodní stráže, kamarádku od první třídy, své dlouhé vlasy i oba strýce, obrostlého i holého. Rozhodl jsem se, že prozradím všechno!

„Tak se mi zdá, tatínku, že považuješ hocha naší Berty, silně zarostlého Ladislava Trpáka, za její kamarádku od první třídy. Móda dlouhých vlasů tě pomýlila, otče. Alespoň vidíš, že i jiní chlapci v delších vlasech si libují.“

Vzápětí jsem své zrady litoval. Otec se zdál být úplně vyveden z míry. Tato zpráva pokořila jeho čest. Nejvíce ho asi mrzelo, že půjčil Bertě klíče od chaty a po návratu ji litoval, jak při studiu pohubla. Zdál se být na spadnutí a posléze zvolal zoufale:

„V čem to žijem, když nerozeznám dorostenku od chuligána! Jdi se dát oškubat,“ nařídil mi vyčerpaně.

Pak se oblékl do uniformy, opásal se řemenem s pistolí a s vlasy pěkně přilehlými k čelu vyrazil za Bertou, která se učila na půdě u kamarádky od první třídy.