Jak mne otec vedl k šetrnosti

Odmalička ve mně rodiče pěstovali lásku k české hroudě, rolníku živiteli a panu Trejbalovi, který nám půjčil 16 tisíc, pak na to zapomněl a třel bídu. „Ten zemřel jako pravý Čech,“ říkával otec. „Byl bez koruny, ale v srdci měl jaro. Škoda toho dobráka,“ mínil tatík, „měl jsem si od něj tehdá půjčit třicet. Byl by je sehnal. A pak je mohl splácet a najít tak smysl života.“

Skutečně šetrnost byla nejcennější vlastností naší rodiny, nepočítám-li krásu těla. Moje sestra Inez byla kupříkladu podle slov otce tak krásná, že bylo holou zbytečností kupovati pro ni šatů. Oblékal ji tedy do lupení, v létě jednu vrstvu, v zimě dvě. Otec vůbec geniálně šetřil. Původně jsem se měl jmenovat Jan, ale protože se to tatíkovi zdálo příliš dlouhé, zůstal jsem bez jména a hvízdají na mne. Krátký hvizd a dost. Nepřijdeš-li, tvoje chyba. Oběd minul. Zvykl jsem si na tento koloběh života a byli jsme, já i sourozenci, spokojeni. Někdy bývalo i veselo. Před Ježíškem navštívil otec vždy Ztráty a nálezy a tam začal velmi rychle mumlat: „Jejda, to jsem toho letos zase ztratil…,“ a než se překvapený vedoucí zmohl na odpor, shromáždil cennější předměty na dvoukoláku, který jsem s bratry nadnášel, aby papá ušetřil kola. Na Štědrý den pak otec stavěl po náměstích ručně malované stromky a umísťoval pod ně kasičky s nápisem: Vzdejte se halíře ve prospěch malíře!!! Sami jsme pak slavili Vánoce o týden později, až někdo odložil stromek a ryby byly lacinější. Otec vůbec nakupoval výhradně tam, kde bylo nejlevněji. Zvláště v Kotcích se často potuloval s objemnou mošnou a pak chodil domů s prázdnou, nadávaje na drahotu. Mnohdy šukal i po bazarech, ohmatával zboží a pídil se, kdy bude výprodej za nejnižší ceny. Když výprodej nastal, nebyl otec k udržení. V noci se budil a volal: „Všechno beru, zabalte mi to šestkrát.“ Dovedl nakoupit skutečně levně a až příliš rozmanitě. Jen tak se mohlo stát, že jsme doma měli 6 sovětských počítacích strojů Felika, ruchadlo bratří Veverků, loď sovětských ryb v tomatnom sosu, loď sosu, pět ptačích klecí s výběhem, 13 akvárií různých rozměrů, 20 psích bud, 2 Stalinovy busty a 36 liber husího sádla s prošlou záruční lhůtou.

Vždy v sobotu obhlédl otec svůj majetek, a když zjistil v některém sortimentu nedostatek, odběhl do ulic a večer již nám holubí poštou, aby ušetřil za telefon, posílal vzkaz, že výhodně nakoupil a kam máme přivézt káru.

Naše jmění rostlo. Přibyla další loď sosu a busty dalších dogmatiků. Věřím, že bychom se dopracovali značného bohatství, kdyby otec nevyšel ve čtvrtek čmuchat do ulic. Toho dne totiž v naší čtvrti otevřeli samoobsluhu. Otec nevěřil svým očím. Viděl bohatství v přihrádkách, rozměrné ošatky a žádný pult. „Bude všeho hojnost, otvírá se ráj,“ volal otec, „můj bratr Josef, sezónní dělník, dobral se komunismu!“ a velebě bratra a jeho bratry přikvačil domů. Za jediné odpoledne rozprodal všechen majetek. „Kolik jsme stržili?“ ptala se matka, když se večer vrátila z haldy, kde přebírala uhlí, vidouc prázdný byt. „Neboj se, máš muže chytráka,“ řekl otec a pyšně ukázal 16,20. Maminka začala plakat. „Neplač, družko moje,“ konejšil ji otec, „není nám třeba peněz. Vlast je již bohatá. Sezónní dělník i sezónní úředník se přičinili. Samoobsluhu nám postavili. Stoleček se prostřel.“ Ještě dlouho hovořil otec o ráji, a ač sám nikdy nedal se přemluviti k práci, nyní velebil dělný lid, symbolicky líbal jeho mozoly a trousil slzy dojetí. Pak nás zavedl na zaslíbené místo. Rozdal košíčky, přívětivě pozdravil anděla v bílém plášti a polaskal ho po pleci se slovy: „Správně, každému podle jeho potřeb!“ Pak nás vybídl, abychom své košíčky naplnili zbožím. Sám pak začal regály probírat od kraje. Vida cenovky, na chvíli se zarazil, ale pak se obrátil se širokým úsměvem na bílého anděla a slavnostně prohlásil: „Ano, je dobré připomenout staré časy, soudruhu,“ a vložil do košíčku martell. Maminka zatím zlikvidovala regál s masem. Po chvíli byly veškeré košíky v ráji plné. Tu na nás děti otec zakřičel, abychom přinesly káru. Bílý anděl zbrunátněl a zeptal se hlasitě otce, jestli se zbláznil, nebo zda se nám narodil kluk čipera zvaný Otesánek. Otec, který právě krtkovitými pohyby rozrýval pytle s moukou, se napřímil a trochu nervózně opáčil: „Jsem člověk potřebný? Jsem. A ty hleď raději krámek znovu naplnit. Přijdu zas.“ Bílý anděl se usmál. „Když máte čím platit…“ „Kdo mluvil o penězích,“ rozzlobil se otec, „ty doby, které nám zde nechal kapitalista jako ponuré dědictví, jsou již tytam. A není vhodné, že o tom žertuješ.“

„Dobře dobře, plaťte, zavíráme,“ řekl vedoucí a ukázal na pokladnu. Seděla tam kyprá žena a koketně kývala na otce blokem. „Ano, pane, mám sečteno a zároveň inventuru.“ Pak se vyjádřila v tisících.

Otec poznal, že byl ošizen. My děti jsme se vytratily a maminka hořce plakala za lednicí. „Vlastně si zboží ani nevezmu,“ uhýbal náš tatínek, „vidím, že není nejčerstvější,“ a chobotnicovými pohyby rukama a nohama vracel potraviny zpět do regálu. „Plať, lotře,“ křičel vedoucí a potřísnil otce kečupem. „Raboval jsi, slož účet!“ přidala se pokladní a stoupla si ke dveřím. Otci se zdálo, že mu pokladní někoho připomíná a hlavou se mu honily postavičky z Tarzana. „Nemám obnos u sebe,“ zašeptal poté. Pokladní stáhla roletu.

Ještě k ránu otec rovnal v samoobsluze zboží, omýval podlahu, skla, a když vysmejčil i sklad, byl propuštěn domu. Od té doby zatrpkl a kudy chodil, tudy podrýval důvěru v sezónního dělníka a budoucnost národa. Nyní se nám sice po něm trochu stýská, ale věříme, že mu kriminál napraví hlavu.