Blbec Zoul

Bylo teplé květnové odpoledne, docela normální a obvyklé. Slunce zapadalo, do nádraží vjížděl ranní vlak, podle něhož vždycky kostelník Moucha zvonil klekání, u potoka kvetl blatouch a krávy vesele bučely hlady. Ani na maličké venkovské poště se nedělo nic, co by narušovalo řádný chod života. Pod vyvěšeným telefonem seděl poštmistr Baba a chystal se navyklým způsobem otevřít jakýsi balíček, aby z něho, než ho odevzdá adresátovi, ukradl tradiční úřední díl. Náhle se však nožík zachvěl a zarazil těsně nad papírem, neboť poštmistrovo zděšené oko spatřilo adresu: „Pro největšího blba v obci.“ „Ba ne, blbec, Teofile, nejsi,“ řekl si pyšně poštmistr, schoval nůž a začal uvažovat, komu tedy zásilku doručit. Jako první kandidát napadl pošťákovi tajemník Vřes, který si před časem postavil z obecních peněz za vesnicí hrad, kde bydlel s rodinou. Každé ráno vycházel po padacím mostě ven a tloukl zemědělce bičíkem, aby nezapomněli na feudální útlak. Nebo referent Lacina, co měl onehdy přednášku o potírání analfabetismu. Byla to přednáška zajímavá a poučná. Zvláště od toho okamžiku, kdy si posluchači uvědomili, že přednášející Lacina se domnívá, že analfabet je ten, kdo nepije alkohol. Poštmistr usoudil, že sám nemůže určit adresáta. Nechť rozhodne obecní rada.

Předseda svolal členy a začalo se rokovat. Po chvilce úvah se objevil první návrh na obecního blba. Podle očekávání byl navržen pastucha Němý Józa, který tuto funkci zastával, byť neoficiálně, již za předmnichovské republiky. „No jo“ uvažoval pokladník Myslivec, „ale co když to dneska má být úřední hodnost s pravomocí používat razítka? Co když bude muset jezdit na okresní rady a tam hovořit?“ To byla správná připomínka. Je zřejmé, že Němý Józa by těžko mohl důstojně reprezentovat obec, i když jinak všechny předpoklady má...

„Jestli je to placená funkce, tak mám zájem,“ přihlásil se o slovo agronom Pešek, který měl velmi náročnou ženu. Kromě toho byl na mizině, protože jej zruinovala akce, kdy sháněl potvrzení, že ačkoliv byl synem velkostatkáře, ukradli ho coby nemluvně Cikáni a on, vyrůstaje jako potulný kotlář, kradl svému původnímu, nenáviděnému otci ze sýpky obilí, rozdávaje ho chudým. Také se finančně vyčerpal podplácením prostých občanů, aby jej před úředními osobami nazývali Jánošíku. Nato se přihlásili všichni ostatní, že by placenou funkci blba vzali, neboť všichni měli velmi náročné ženy a všichni se finančně zruinovali sháněním různých potvrzení. Proto byl předseda nucen zpřísnit měřítka:

Obecní blb musí být nejméně 175 cm vysoký, štíhlé postavy.
Vyžaduje se středoškolské vzdělání a znalost jednoho světového jazyka.
Nutno prokázat záslužný čin pro obec.

Tak tedy vypadl malý tlustý pokladník Myslivec, pak lékař Žofka, který byl samouk, a obecní pytlák Mráz. Největší naději na zvolení měl krásný referent Zoul, který se navíc mohl prokázat zvláště záslužným činem. Předloni totiž přišel na to, že obecní škola je v údolí a žáci po skončeném vyučování musí unaveni ještě šplhat do vrchu. Proto nechal na kopci vystavět druhou školu, přesně takovou jako budova v údolí. Žáci seběhli ráno z kopečka dolů, usadili se svěží do lavic a čekali. Během dopoledne je školník Vacek po dvojících přetahal — v zimě na sáňkách, v létě na trakaři — do školy horní. Odtamtud po vyučování seběhli žáci opět svěží do vesnice. Tak se žactvu zachránilo mnoho sil, tolik potřebných k vývoji mladého těla. Díky tomuto nápadu Zoul skutečně u konkurzu zvítězil. Měl ovšem štěstí, že už mezi námi není učitel Siláček, před jehož činem pro mládež vše ostatní bledne. Siláček se opíjel do němoty, zpustnul, stal se vandrákem a nakonec uhořel ve stohu, aby ukázal mladým, kam až vede alkoholismus, metla lidstva.

Zoul rozechvěn přistoupil k balíčku, otevřel jej, vyňal šest rolniček a lístek: „Posíláme doplňky k uniformě. Očekávejte další instrukce na náměstí.“ Z dopisu bylo zřejmé, že musíme obecnímu blbci opatřit uniformu. Ředitel Vitásek si vzpomněl, že rolničky patřívaly k úboru Kašpárka. Nechali jsme tedy ušít kostým Kašpárka a Zoul v něm v pondělí ráno pyšně vyšel na náměstí očekávat instrukce. Když ho spatřil řidič autobusu Veverka, zděšeně vystartoval a nazítří změnil trasu. Mlékařka Kohoutova se vylekala, že přijeli komedianti, a zamkla slepice a dceru, zatímco důchodce Misník se horečně pídil, jaké se budou dávat kusy a kde je předprodej. Zoulovi dřevěněly nohy, a proto několikrát poskočil na místě. Rolničky vesele zazvonily a z kolemjedoucího auta mu někdo hodil peníz. Seběhnuvší se děti pochopily příležitost k dovádění. Tloukly do Zoula pěstičkami, volajíce „Zoule, Zoule, naskočí ti boule!“ Zoul by je byl nejraději zpohlavkoval, ale protože byl obecním blbem, pouze se vesele smál a zvonil rolničkami.

Za čtrnáct dní se stala se Zoulem neobyčejná změna. Už neskákal na místě, ale běhal po dláždění a máchal se v kašně, volaje: „Koukněte se, Zoul udělá kotoul!“ A skutečně dělal krásné kotouly přes náměstí. Paní Zoulová nato prohlásila že proti jejímu muži je Němý Józa Sokrates, a odešla hledat štěstí jinam. Dokonce i předseda se jednou naklonil nad kutálejícím se Zoulem a smutně, ale s převahou mu řekl: „Ty blbečku.“ Dal Zoulovi koláč a šel úřadovat. K večeru přijelo několik bíle oblečených mužů s žádostí, aby Zoul vstoupil do jejich vozu. Ten radostně pokýval hlavou a řekl: „Á, na ústředí,“ vhopkal do auta a odjel. Od té doby jsme o něm neslyšeli a spadl nám kámen ze srdce. Obecního blba vykonává nadále neoficiálně Němý Józa bez platu, bez uniformy a je na něj spolehnutí.