13. obraz

Bedřich přijíždí autem značky Jeep ke škole. Je již oblečen a vybaven na cestu do přírody. Vchází do budovy.

ŠKOLNICE: Kam jdete? Nikdo tady není. Jsou v přírodě.

BEDŘICH: Kde, prosím vás?

ŠKOLNICE: Jo, panáčku, to já nevím. Někde v jižních Čechách.

BEDŘICH: To je mrzuté. (Sune školnici do dlaně 10 korun) A kdepak je zástupce ředitelky?

ŠKOLNICE: V zeměpisném kabinetu, druhé patro, mistře. Ale přezout!

BEDŘICH: Ano, vyřídím. (Prchá do schodů)

ŠKOLNICE: (prohlíží peníz) No, dolary to nejsou, ale taky jsem nevyzradila státní tajemství.

(Bedřich jde k zeměpisnému kabinetu a klepe na dveře)

UČITELKA: Vstupte!

BEDŘICH: (vejde) Dobrý den, mé jméno je Slabihoudek.

UČITELKA: Dobrý den, Pešáková.

BEDŘICH: Nebudu vás dlouho zdržovat, vidím, že se zabýváte vědou, ke které mám úctu. Již jako malý chlapec přál jsem si k jmeninám glób, zvící kobylího vejce, zatímco ostatní hoši mého věku bažili po bruslích či mídě kopací. Později jsem si zamiloval mapy. Ten plochý obraz krajiny, a přece tak jasný. Za tichých nocí, kdy rodina již spala, při svitu vyžebrané svíce navštívil jsem cizí země, ano, přiznám se, i za železnou oponou.

UČITELKA: Každý jsme nějaký, pane... pane...

BEDŘICH: Slabihoudek.

UČITELKA: No vidíte. Mne například zeměpis nevábí. Já jsem chemička.

BEDŘICH: Chemička? Eh, co jsem se nasnil. Má malá laboratoř ve sklepě... žíravina jednou zničila mi nárt... ach, co se budu namáhat. Zkrátka potřeboval bych vědět, kde je nyní umístěna vaše škola.

UČITELKA: Bohužel, to je tajné. Informace tohoto druhu rodičům zásadně nepodáváme, neboť dětem mnohdy posílají nevhodné potraviny a laskominy, což vede k nemocem.

BEDŘICH: Pardon, ani ve snu mě nenapadlo posílat potraviny. Já sám se tvrdě probíjím životem a moje večeře mnohdy obnáší kafe a skrojek chleba. (Přivře oko) Madame, mně jde o něco úplně jiného. Je to spíše záležitost citová. Já bych totiž chtěl navštíviti místo, kde se zdržuje 9. C.

UČITELKA: Bohužel, na pedagogické radě bylo rozhodnuto zamezit návštěvám rodičů. Vede to totiž k rozptylu žáku, měkčí povahy nám loni i špatně spaly.

BEDŘICH: Já nejsem rodič. (Znovu přivírá oko)

UČITELKA: Kdo jste tedy? (Dostane vnuknutí) Tak vy jste to individuum hledané policií, které dotíralo na žákyni Komárkovou v březovém hájku při přespolním běhu!

BEDŘICH: To je omyl. Jsa vychováván puritánským strýcem mnichem...

UČITELKA: Nic mi nevykládejte, zpustlíku. (Zvedá telefon) Já s vámi zatočím! (Bedřich vyběhne z kabinetu, učitelka za ním. Volá) Vávrová, zavřete vrata!

(Školnice zavírá vrata, ale Bedřich stačí přiběhnout a odsunout ji)

BEDŘICH: A pětku zpátky, babo. (Školnice zmatena vrací desetikorunu, Bedřich usedá do auta a odjíždí, jsa provázen pohrůžkami obou žen)

« | »