12. obraz

U Rotta.

VEDOUCÍ: Jen se podívej, jak jsou ty kamna oprýskaný. To vypadá, jako by s nima někdo házel nebo do nich kopal. No prosím, tahleta strana.

BEDŘICH: Kdo by do nich kopal, to bych si všimnul.

VEDOUCÍ: Hele, Béďo, máš dneska různý maniaci. Proč by některý nemohli bejt zatížený na kamna?

BEDŘICH: No ale kopat do kamen.

VEDOUCÍ: (kope do kamen) Proč by ne, podívej se, jak je to lehký .

BEDŘICH: A nepokopal jste je náhodou vy, pane vedoucí, z pomsty?

VEDOUCÍ: Buď to jsou hloupý vtipy, nebo nevíš, co je rekonstrukce činu. (Zvoní telefon) Vezmi telefon, ale tyhle kamna už prodáme těžko. (Bedřich, který má na obou rukou navlečeny roury, zápolí s telefonem, až nakonec shodí sluchátko na stůl a přiloží k němu ucho)

BEDŘICH: Domácí potřeby, kamna.

KOTEK: (v telefonu) Pane Kamna, mohl bych hovořit s panem Slabihoudkem?

BEDŘICH: U přístroje.

KOTEK: Zde je Kotek.

BEDŘICH: Nazdar, Jardo. Počkej, žádný nazdar. Odkud voláš?

KOTEK: Ze Zdic.

BEDŘICH: Vy jste vykolejili?

KOTEK: Ujel mi vlak, když jsem hledal na peróně ředitelku.

BEDŘICH: Tak jeďte s paní ředitelkou dalším.

KOTEK: Ty mi nerozumíš. Já hledal paní ředitelku na peróně a ona byla ve vlaku, co ujel.

BEDŘICH: Tak ho stíhej sám.

KOTEK: To je právě to, co bych chtěl. Jenže nevím vůbec, kam se jelo, a potom peníze a věci mám v tom vlaku, v kterým nejsem. Ano, už končím, pane výpravčí. (Do telefonu) Budu muset končit.

BEDŘICH: Jarouši, sedni si na lavičku před nádražím – seš ve Zdicích?

KOTEK: Jo, ve Zdicích.

BEDŘICH: Přečti mi radši, co je napsáno na budově .

KOTEK: Nádraží.

BEDŘICH: (supí) Dál!

KOTEK: Zdice.

BEDŘICH: Tak seď na lavičce a s nikým se nedávej do řeči. Jedu za tebou.

KOTEK: (zoufale) Ale zeptej se ve škole, kam jeli!

BEDŘICH: To mi připomínat nemusíš. (Položí telefon) Pane vedoucí, co byste říkal, kdybych si vzal týden dovolené?

VEDOUCÍ: Takhle bych se smál. (Nepříčetně se směje)

BEDŘICH: Děkuji, tak za týden jsem tady. (Odchází)

 «  |  »