11. obraz

Ve vlaku. Kotek sedí v kupé mezi dětmi, ruce mezi koleny a nesměle se rozhlíží. Děti jakbysmet. Jedna dívka se v zoufalství snaží vyndat svačinu. Když vidí, že dělá hluk, zase ji schová a dále se sedí v trapném tichu. Kotek, který si je vědom, že by se měl sblížit, otevře několikrát ústa k řeči, ale zase je zavře. Konečně se odhodlá.

KOTEK: Jejda, teď jsem si vzpomněl. Nemáte někdo šachy? Nebo ne, takhle. Nemáte s sebou někdo kytaru?

ŽÁCI: Vlasta má.

KOTEK: Vlasta, a která to je?

ŽÁCI: Tahleta.

KOTEK: Tak nám, Vlasto, něco zahraj, když nemáme šachy.

Tom

Večer když se slunce skreje

Za nejbližší strom

A když zdola přes koleje

Hvízdne na mne Tom

Vím, že je to za dnem tečka

S níž se nedá hnout

Neboť půjdem do městečka

Kde je zase pouť.

La la la la…

Až přijdeme do střelnice

Vystřelí mi Tom

Pouze za svitu měsíce

Kytku jako hrom

Vetknu si ji do vlasů a

Budeme se smát

Že vypadám jako sůva

Což Tom nemá rád.

La la la la…

Až se budem vracet zase

Do vesnice ztichlé

Samozřejmě v tomhle čase

Nepůjdem moc rychle

Tím jsem jenom říci chtěla

Aby byl už klid

Že by každá holka měla

Svýho Toma mít.

Lalala la…

VLASTA: A, pane učiteli, víte, že jsme byli celý půlrok utiskovaný?

KOTEK: To snad ne.

HLASY: Byli a jak.

ŽÁCI: (jeden přes druhého) Dávali nám v kuchyni nejmenší porce. Ukradli nám hadr a houbu. A kilo křídy. Učily nás samý ženský. Zakázaly nám vydávat časopis Čekání na Kotka.

KOTEK: Děkuji, děti, všechno si vynahradíme v přírodě. Znám všechny kytičky, hmyz a pět branných her. (Počítá) Ne, šest.

ŽÁKYNĚ: A taky vám učitelky přezdívají Hastrman.

KOTEK: A to se podívejme. (Rozrazí dveře a jde z kupé) Kde je paní ředitelka?

UČITELKA: Myslím, že si šla koupit žemli.

KOTEK: Do jídelního?

UČITELKA: Ne, na peron. Vždyť stojíme.

KOTEK: Á, pravda. Nemíhají se stromy. (Vyrazí z vagonu a šmejdí po nástupišti) Kde je zde občerstvení, dobrý muži?

DOBRÝ MUŽ: (ukazuje palcem za sebe)

KOTEK: (jde ke stánku) Brala tady paní ředitelka žemli?

PRODAVAČ: (podává mu žemli) Tři dvacet.

KOTEK: Nemám u sebe peníze.

PRODAVAČ: Další.

MUŽ: Párek s dvojitou hořčicí.

KOTEK: (najednou vidí, jak jeho vlak odjíždí) Moje děti, co děti, moje šaty, moje batožina a peníze (Vyrazí za vlakem)

(Po chvíli se Kok vrací a zničen usedá na lavičku před nádražím) Pojedu dalším vlakem. (Vstává) Ale kam, já nevím kam. (Sedá si) Zavolám Béďovi. 222437... ne 222436. Vždyť já nemám peníze. (Znovu se zvedá a jde do dopravní kanceláře)

(Přes sklo vidíme, jak se Kotek domlouvá s výpravčím o telefonování, pak Jaroslav uchopí džber, hadr a jde mýt čekárnu)

VÝPRAVČÍ: (zamyká kancelář) A až to budete mít, tak za mnou přijďte do skladiště. Zavedu vás k telefonu.

KOTEK: Děkuji. (Řve) Paní, nešlapte mi sem, vidíte, že meju. Ctěte trochu práci člověka. To to tady pak můžu mejt do aleluja!

(Náhle se před Kotkem objeví jakási třída se zablácenými botami, která v čele s učitelkou předusá chodbu)

UČITELKA: To bylo krásně na poli, děti. A než přijdeme do školy, musíme si hezky oškrabat blátíčko.

KOTEK: (s vědrem v ruce) Paní učitelko, já jsem taky učitel, ale tohle bych dětem nedovolil!

UČITELKA: (změří si ho) Neurážejte, člověče. Pojďte, děti, nevšímejte si opilců.

(Kotek se nešťastně dívá, jak se třída kolem valí)

KOTEK: (k poslednímu žáku) Nemáš korunku, chlapče?

CHLAPEC: (bázlivě se tlačí k ostatním) Paní učitelko, ten pán žebrá.

« | »