Vedla nás Šmauzová
21. srpen 1968 je datem, na které kontrarevoluce nerada vzpomíná. Zato naše rodina zapsala do své kroniky jednadvacítku zlatým písmem, hned vedle 9. května 1945. A začátkem září pak naše radost dostoupila vrcholu. Bylo to takhle v sobotu kolem páté hodiny, kdy u našich dveří zazvonila domovnice Šmauzová, prodloužená ruka ministerstva vnitra, a sdělila nám s neskrývanou radostí, že od pondělka bude v našem domě v prostorách agitačního střediska umístěno obvodní velitelství spojeneckých armád. Otec se v prvé chvíli nezmohl na slovo. Pak zašeptal: „Ta čest, ta čest!“ a rozzářil se: „Do dnešního dne se povozník Sluka mohl nade mne vyvyšovat, že se ve dvacátém roce aktivně zúčastnil boje o Lidový dům, ale teď pukne vzteky.“ Mezitím už maminka se soudružkou Šmauzovou rokovaly v kuchyni o podrobnostech. „Hlavně je třeba postarat se o to, aby se přátelé u nás cítili jako doma. Nemůžeme si namlouvat, že partaje mimo sklepní byty jsou stejného smýšlení s námi.“ „Však ono jim sklapne,“ připojil se tatínek. „Teď když vím, že tu naši od pondělka budou, nemusíme se bát odstranit z domu ty škaredé pomlouvačné nápisy.“ „Aby tě při tom, Fáno, někdo neviděl,“ zachvěla se maminka. „Nevíš, jak se to přes neděli ještě otočí.“ „Slyšíš přeci soudružku Šmauzovou,“ okřikl ji otec. „V pondělí jsou tady. Na téhle akci neprodělám.“ „Ostatně jdeme umývat všichni,“ dodala správcová. „Sám byste to, Františku, do pondělka těžko stačil.“ Chopili jsem se hadrů a kbelíků a vyšli před dům.
Celá akce však nedopadla tak, jak jsme si představovali. Sotva otec namočil žínku a chystal se smýt heslo Se Sovětským svazem padla bída na zem, udeřil ho květináč přímo do týla. A tak jsme se stáhli do průjezdu a místo nápisů omývali tatínka. Bylo jasné, že likvidaci hesel musíme odložit na noc, až pravice z valné části usne. Kolem třetí hodiny ranní se bratr Lojza hrdinsky vplížil do ulice, a nejenom že smyl nápisy, ale podařilo se mu i zasádrovat díry po kontrarevolučních kulkách. Ráno už jsme obsadili půdu a hlídali, rovněž s květináči, zda někdo nezkusí podupat květy naší práce a popsat opět zdi. Pokusil se o to Fajfr. Jeho provokační heslo Zachvatčiki damoj! však zůstalo nedopsáno. S pažitkou na hlavě se stáhl do domu. Byl to zřejmě on, kdo pak ve vzteku v průjezdu nakreslil soudružku Šmauzovou tak strašně, že se rázem poznala. Domovnice sveřepě odrýpávala malůvku. nožíkem, až ji otec musel napomenout, aby netupila nástroj společně zakoupený k zakrojení chleba slovanským hostům.
Ani neděle nebyla pro naši buňku dnem odpočinku. První rána pravičáků zasáhla opět Šmauzovou, neboť této staré soudružce, které ve třicátých letech při besedě o Španělsku stiskla ruku samotná Dolores Ibárruri, nemohli oportunisté zapomenout, že za války udávala naše lidi Němcům. Byl to jistě zase Fajfr, který před jejím naturálním bytem 1 plus WC2 zbudoval past, takže Šmauzová, vycházejíc ráno zapisovat před kostel ty, kdož se jdou modlit, aby Rus již odešel, zakopla před svým prahem o napjatou strunu z balalajky, řízla se o srp a na hlavu jí spadlo kladivo. Ani pro otce nezačala neděle šťastně. Při diskusi o možnosti posílení naší úderky připadl na myšlenku zapojit do akce důchodce Misníka, který se sice od roku 1948 politicky neprojevuje, nevychází z bytu, ale víme o něm, že má doma kozáckou šavli, se kterou se často laská. „Ten s námi půjde,“ řekl otec, „proti reakci musí dnes nastoupit i přestárlí,“ a vyběhl do podkroví, bera schody po dvou. Zpátky je bral po třech, neboť po výzvě „Jménem SČSP, Misníku, otevři!“ důchodce skutečně otevřel, ale i kozácká šavle byla v tu dobu již v pohybu, takže otec přestal doufat, že tento člověk posílí naše řady. V poledne jsme nervózně zhltli boršč a k večeru přišly další katastrofy.
Sestra Veronika, která vzala za Šmauzovou službu u kostela, se vrátila domu s pláčem, neboť ji cestou přes park chytli kontrarevolucionáři převlečení za sovětské vojáky a dělali s ní neslušné věci. A tak jsme den zakončili alespoň vázáním kytic na zítřejší uvítání.
V šest ráno jsme stáli špalírem v průjezdu. Soudružka Šmauzová, čerstvě oholena, si přeříkávala poslední sloku básně „Přišli včas“. V dálce se objevil tank. Za ním druhý, třetí a pak komisař, který jel nebojácně sám v obrněném voze. „Už jsou tady,“ vykřikla Šmauzová. A tak jsme zvítězili. Obvodní velitelství bylo v našem domě přes odpor poblouzněných pravičáku zřízeno. Ale naši odbočku čeká ještě jeden úkol. Vysvětlit komisaři, že mezi vojáky, které přivedl k nám do domu, se pod rouškou uniformy skrývají dva kontrarevolucionáři. Sestra si je totiž z parku bezpečně pamatuje, nehledě na to, že jeden z nich má na levé ruce její hodinky.