Pupák na plovárně

KRCHOV: (sedí u plavčíkova stolku a hlásí) Pozor, hlášení! Plavky zvané adamky nejsou na našem koupališti povoleny a budou proto bez vyzvání úředně strhávány. Zadruhé. Poslední dobou se množí navrtávání dámských kabin nebozezy. Návštěvnice, u které bude nalezen nebozez, bude okamžitě vykázána z rekreačního objektu. Konec hlášení. (Zahajuje inventuru) Tak to máme včera jeden utonulý, v pátek jedna utonulá s dopomocí...

HLAS: Pomoc, topím se!

KRCHOV: Zkuste šlapat vodu.

HLAS: Nemám nohy...

KRCHOV: (píše) Dneska jeden utonulý...

(Vchází Pupák)

PUPÁK: Plavčíku, sluho vodní, jak to, že jste nechal toho muže utonout napospas?

KRCHOV: Já myslel, že jsi to ty, Pupák.

PUPÁK: A sklaplo ti. Já si ještě do vody netroufnu.

KRCHOV: To mě právě mrzí.

PUPÁK: No, no, no, sluho vodní. Slušněji se zákazníkem. Čtrnácte dní mě učíš plavat a ještě jsem neokusil rozkoše vln.

KRCHOV: Nejprve musíš překonat strach z vody. Cákej se teď půl hodiny u břehu a pak mi dáš deset korun.

PUPÁK: Já ke břehu nejdu. Je tam žralok.

KRCHOV: Pupák!

PUPÁK: Je tam žralok žrout.

KRCHOV: Pupák, jsme na koupališti v Praze.

PUPÁK: Já ho viděl.

KRCHOV: Kde?

PUPÁK: No... v muzeu.

KRCHOV: Aha. Tak ke břehu a cákat.

PUPÁK: Ne, já tam viděl velrybu.

KRCHOV: Ke břehu a cákat.

PUPÁK: Já jsem tam viděl zlýho esenbáka!

KRCHOV: Pupák, řekni mi upřímně, proč se vlastně učíš plavat? Já na tobě vidím, že ty máš přímo vrozenej odpor k vodě.

PUPÁK: Jak se to vezme. Z jedný strany jsem pro vodu a z druhý strany nejsem pro vodu. A vyber si.

KRCHOV: Já si nepotřebuju nic vybírat, já tě vylučuju z kurzů plavání, protože zaostáváš.

PUPÁK: (přemítá) To jako že jsem blbej?

KRCHOV: Z jedný strany seš blbej a z druhý strany nejseš blbej. A vyber si.

PUPÁK: Abysem se nerozčílil. Zaostávám prej. Takovou potupu na pláži si nenechám líbit. Abysem tady někoho neutopil!

KRCHOV: Zaostáváš a dost.

PUPÁK: V čem asi, v čem, řekni, sluho vodní. Teorii ovládám, že by ses ode mne moh učit, a že mě voda neunese, za to nemůžu.

KRCHOV: Voda žádnou vinu nemá. Podívej se, ostatní jsou už na druhém břehu a ty se teprve osměluješ.

PUPÁK: Nerad bych, Čendo, abys mě nutil, abysem se vrhnul do rozpoutanýho živlu střemhlav.

KRCHOV: Já s tebou končím.

PUPÁK: Abys nelitoval, vyháníš možná závodníka. Z tanečních kurzu mě taky ondy vylučovali pro topornost a hle, jaké umím figury. (Předvádí figury)

KRCHOV: Tvý figury mě sice upoutaly, ale u mě zaostáváš a k vodě nemáš vztah.

PUPÁK: Sluho vodní, teď vidím, že vůbec nejsi informovanej o svejch svěřencích. Pravda, nejsem zrovna lachtan, ale k vodě svůj vztah mám.

KRCHOV: Zatím jsi mi ho nedokázal.

PUPÁK: Tak teď ti to dokážu. Znáš moji knížku »Výkřik vodní sluky vyplašil dva kluky«?

KRCHOV: Neznám.

PUPÁK: A v tom je ta chyba, protože v této knížce právě popisuji všechny slasti života vodního. Já ti, Čendo, kus přečtu.

KRCHOV: To nemusíš, Pupák.

PUPÁK: Já vím, že nemusím. Ale já už jsem takovej misionář. Vidím prosťáčka a čtu a čtu, i kdybysem nechtěl.

KRCHOV: Tak čti, ať to máme za sebou.

PUPÁK: Ještě musím říct, že moje dílo je ve verších, což znamená, že jedna věta s druhou se rýmuje a na sebe vzájemně navazuje. A hnedka spustím. Dušan M. Pupák. O tom, jak výkřik vodní sluky vyplašil dva kluky. Poema.

(Pupák čte)

Neděle je odpočinku den,

každý rád vyrazí si ven.

Jako do přírody, chápete?

KRCHOV: Chápu.

PUPÁK: (čte)

Tak i já obejdu marody,

a v půl desáté jsem u vody.

Víte, my jsme totiž doma všichni furt nemocný. Tak já musím rozdat medicínu.

Ale pokračuju ve verších:

U vody létají vážky a šídla,

nemají, chuděry, nemají jídla.

Tu vyndám drobečky na ubrousek

a pro ně utrhnu si od úst kousek.

Cítíte v tom verši ten hříšný poklid nedělního dopoledne?

KRCHOV: Cítím, že je to dlouhý.

PUPÁK: Neboj se, sluho vodní, máš se nač těšit.

(Pupák čte)

Laskám se tak s hmyzem

i s ptákem, který přilét.

A říkám si: Pupáku,

to je hezký výlet!

Tu náhle slyším výkřik vodní sluky,

tak mocný byl, až vyplašil dva kluky.

Co tam as dělali ti hoši,

že vyběhli z křoví boši?

Tam samozřejmě má bejt bosi, ale kvůli rýmu jsem tam přimaloval háček. To básník může ve vrcholným díle.

KRCHOV: Abych se přiznal, ten háček mi vadil nejmíň.

PUPÁK: (čte)

Brodím se rákosím, chvíli též pluji,

až jsem se docákal k jeskynní sluji.

V koutku dvě děvčátka tulí se hanbatá.

Zrak-li mě nemýlí, obě jsou nahatá.

A voda šplouchá a jez hučí.

Tenhleten příběh jedno mě učí:

Až půjdeš, Pupáku, s děvčátkem v luka,

dobře se rozhlédni, nečíhá-li na tě sluka.

(Pupák vítězně) Tak co, mám vztah k vodě, nebo nemám?

KRCHOV: (zdeptán) Pupák, já ti napíšu potvrzení, že jsi olympionik, jenom mi už nikdy nečti svý slabomyslný verše!

PUPÁK: (pyšně) Jak chceš, sluho vodní. Já své práce nepotřebuji nabízet. Hodnotné dílo samo si cestu mezi lid najde. Našla si ji Babička, najdou si ji i mé sluky, co vyplašily dva kluky.