Moje pomoc zemědělcům

Noviny čítám zřídkakdy, ale přesto jsem se v polovině prosince dověděl z denního tisku, že v New Yorku jsou stávky a v českých krajích je ještě polovina brambor na poli. Druhou zprávou jsem byl zneklidněn poněkud více a běžel jsem k rodičům prodiskutovat, co že se to vlastně děje. „Ničeho se neboj, synku,“ řekl mi otec, „my nouzi mít nebudeme, máme ještě zásoby z Unrry.“ „To není svazácký postoj, otče,“ rozčilil jsem se. „Dobrá, my máme zásoby díky tobě, křečku, ale co ostatní? Nebylo by lépe brambory vykopat a z vlastních zdrojů bohatství na stůl prostřít?“ „To je nápad,“ jásal otec nad mou uvědomělostí, „jdi se přihlásit na národní výbor, hlupče, a tam ti poradí, od kterého konce Čech máš začít brambory vybírat.“ „A co ty, tatínku, nepůjdeš pomoci? Udal jsem strýčka, že vzal na byt albánského studenta, udám i tebe!“ „Já své alibi mám,“ řekl otec, „jedu na řípu.“ „Ta je také ještě na poli?“ divil jsem se. „Ne, ta ještě není zaseta,“ prohlásil otec.

Druhý den jsem se šel ráno přihlásit na brigádu. Referent pro brigády v kanceláři č. 6 soudruh Václav Tuba, kterého se mi podařilo v celkem krátké době vzbudit z tvrdého spánku zvoláním „Padla!“, se na mne rozkřičel, že odvod branců je o patro výš, abych nerušil pracujícího, když přemýšlí, a zmizel. Podložil si opět pod tvář kopce agitačních letáků s nápisem Po práci na brigádu – po brigádě do práce a usnul. Znovu jsem zařval „Padla!“ a vyložil jsem referentovi, že se jdu přihlásit dobrovolně na práci do zemědělství. Soudruh Václav Tuba se několikrát štípl do tváře, pak vytáhl ze zásuvky rum, dlouze se napil a vyzval mě, abych mu to řekl ještě jednou.

Opakoval jsem mu svoji žádost. Soudruh Tuba se rozplakal dojetím, vzal mě kolem ramen a svěřil se mi, že dobrovolníka nepamatuje od roku 1950. Náhle odskočil a zřejmě ke mně pojal nedůvěru, neboť se začal vyptávat, zda jsem něco neukradl, zda jsem nesesmilnil nebo nepožádal manželky soudruha svého o tu věc a neprchám před odpovědností. Až když jsem mu ukázal svazáckou legitimaci, uvěřil mi a poskytl mi instrukce. Cestu si musím uhradit sám, stravu si mám vzít vlastní, neboť zemědělec nemá na rozhazování, a ubytování bude nejlepší ve stanu. To mě trošku zarazilo a podotkl jsem, že je prosinec. „Pravda,“ vykřikl referent, „postavíte si tedy iglú!“ Později jsem referentovi, který mě vyprovodil na chodbu, poděkoval, a ten si zašel pro prémie, že získal pracovní sílu.

Do určeného družstva, které neslo název Poručíme větru, dešti, jsem dorazil druhý den kvečeru. Předseda družstva mě uvítal solí, chléb nesehnal. Vyňal jsem tedy svůj, ale to byla zřejmě chyba, protože v tom okamžiku se vrhli družstevníci na můj ruksak a porvali se o mé zásoby. Pak mě ještě chvíli šacovali a sebrali mi žvýkačku, kterou dali kolovat, neboť hospodařili od roku 1948 společně. Poprosil jsem předsedu, zda by mě neprovedl družstvem a neukázal dobytek. „Dobytek jsme pobili,“ řekl předseda, „abychom vyrovnali rozdíl mezi rostlinnou a živočišnou výrobou. Ale když budeš hodný, soudruhu, a budeš pěkně pracovat, ukážeme ti muzeum, kde máme vycpanou krávu a kulaka, který ji bránil.“ Předsedův synek Józa mě zavedl domů a ustlal mi lože z pytlů. Ráno jsem se probudil časně a chtěl jsem jít pracovat, ale dědeček, který poklízel ve světnici a vařil k snídani vodu, mi řekl, že předseda a družstevníci ještě nepřišli z hospody.

„Mám na ně počkat?“ zeptal jsem se. „Můžete,“ řekl dědeček a přisolil, „ale asi půjdou spát.“ „Proč?“ vyzvídal jsem. „Aby byli svěží, večer jdou do hospody.“

Rozhodl jsem se tedy, že půjdu pracovat sám. Dědeček mě ochotně vyprovodil na pole. Zdálo se mi, že je to spíše lesík, ale dědeček mi vysvětlil, že letos nebyl čas na okopávání, protože se hodně manifestovalo. Obcházel jsem silné stromky a hledal brambory, které bych rád házel do připraveného koše. Skutečně jsem dva našel. Musím se přiznat, že jsem je i snědl, neboť teplá voda ráno mě příliš nezasytila. Pak jsem našel ještě tři. Chtěl jsem je také zhltnout, ale ovládl jsem se, neboť mi bylo jasné, že bych nepříznivě ovlivnil výnos z hektaru a poškodil tak pilného družstevníka. Odpoledne mě našel v lese, pardon, na poli, předseda. Když uviděl v koši tři brambory, velmi se podivil a ptal se, jestli jsem je skutečně vyoral, nebo jestli jsou z Prahy. Řekl jsem hrdě, že jsem je vyoral. „Sláva,“ zaradoval se předseda, „přece se urodilo!“ Pak vzal brambory, jeden rychle snědl a dva uschoval pod kazajku. Z jeho trhavé řeči jsem dále vyrozuměl, že mám zanechat práce a jít do vesnice připravit se na večerní besedu na téma Agrese ve Vietnamu způsobila, že naše brambory jsou ještě v zemi. Beseda se konala, jako asi všechny přední akce vesnice, v hospodě. Na čelní stěně lokálu byla mapa obou polokoulí a na výčepu v nálevně byla cedulka s nápisem: Pivo se dnes podává až do Vietnamu a Američanům nenaléváme!

Sál byl naplněn k prasknutí. Později jsem pochopil proč. Po besedě se druhý den nikdy nepracovalo, protože diskuse se protáhla vždycky do rána. Přesně v 8 hodin pronesl předseda úvodní slovo, ve kterém mezi řečí připomněl, že v Jižní Koreji je bída, a ukazovátko přitlačoval na mapu v místech, kde leží Kongo. V tu chvíli všichni družstevníci vstali a zakřičeli: „Nikdy!“ Pak přišel hlavní referát, který přednesl soudruh tajemník. V politice se příliš nevyznám, ale přesto mě zarazilo, když tvrdil, že Vietnam leží v Austrálii, a brojil proti Čankajškovi, který útočí a útočí a pobíjí klokany. Přes tyto svérázné názory je nutno říci, že měl úspěch. Co chvíli se ozývaly výkřiky jako: „Pryč s agresoři!“ „Ať žije Jan Žižka!“ „Za vyšší výnosy!“ „Hanba!“ a podobně.

Tajemník ještě pronesl několik nesouvislých vět. Zdůraznil, že je dadaista, a proto nikdy nechodí do kostela. Pak ukázal rychle několik míst na mapě a požádal nás, abychom mu dovolili ukončit referát slovy Jana z Husi. Dovolili jsme mu to a on zvolal: „Do roka a do dne zúčtujem spolu,“ a začal tleskat. Sál se přidal, všichni vstali a zazpívali píseň Bohatá je úroda. Poté otevřel předseda diskusi slovy: „Soudruzi, já myslím, že soudruh tajemník dal podněty a můžem začít pomlouvat.“ Několik družstevníků se přihlásilo a rychle zdůraznilo, že jsou se vším manifestační. Traktorista obce požádal předsedu, aby dal hlasovat o tom, jestli se může čepovat pivo. Hlasování dopadlo jednomyslně. Diskuse tak dostala rychlejší spád. Několik občanů uzavřelo závazek, že nikdy nenavštíví Ameriku. Několikrát se ještě hlasovalo, ale nikdy jsem nepochopil proč. Nejvíce na hlasování doplatil správce sýpky Sysel. V opilosti hlasoval proti a družstevníci ho málem pošlapali a vynadali mu oportunistů. Vtom předseda zaklepal botou na stůl a zjednal si klid. Hmátl pod kazajku a vylovil dva brambory. Sálem to zašumělo, ozývaly se vzdechy: „Brambory ...zemáky ...erteple ...! „ Předseda volal: „Soudruzi, na našem poli se urodilo! Brigádník to našel!“

V tu ránu se všichni družstevníci vymrštili, opilci vystřízlivěli a všichni se vrhli na pole do brázd. A já odjel s klidným vědomím, že jsem naučil zemědělce práci a své poslání jsem splnil.