Kvído shání nevěstu

V den svých 46. narozenin jsem si při prohlížení neslušných obrázků uvědomil, že bude čas, abych si našel družku do života. Ne že bych cítil samotu, ve straně je nás mnoho, ale pětinku života už mám za sebou a je načase, abych nechal bicyklu a mídy, přestal zvonit na domovnici a usadil se. Stejně se už musím dva roky obden holit. Zauvažoval jsem tedy, kde by byla nejlepší příležitost k seznámení. Na schůzi? Ne. Tam loví soudruh Rambousek. Oslňuje perfektní znalostí dějin třídního boje a umí jedním tahem namalovat Kreml. Proto mu žádná žena neodolá. Stačí jeden tah a má ji. Já se sice také snažím, ale pod čtyři tahy nejdu, i když švindluji a nedotahuji hvězdičku.

Proto se poohlížím po děvčatech jinde. Žádnou příležitost nevynechám. Onehdy jsem dokonce zašel na dámskou toaletu, ale již u třetí kabinky jsem byl nazván sprosťákem, a než mě vedoucí záchodu vyvedla, vyinkasovala ode mne 30 haléřů, aniž bych použil splachovadla. Řekl jsem si: "Kvído, zde ti pšenka nepokvete. Planě rozhazuješ úspory, aniž držíš protihodnotu." Zprvu jsem se chtěl na toaletu vrátit a tvrdě si s tou dámou od mís popovídat, ale příslušník VB, který sledoval opodál mé kroky, mě od tohoto úmyslu odvrátil.

Další zastávkou na mé cestě za ženitbou byla kavárna Slavia. Známí mi radili, abych usedl ke stolku, kde sedí osamělá slečna, a pokusil se ji zaujmout nevšedním, ale vtipným počínáním. Skutečně bylo v kavárně osamělých slečen několik, ale když jsem kolem nich začal úlisně kroužit, netvářily se právě přívětivě. Jedna mě dokonce polila kávou, a když jsem kroužil dále, přihodila šlehačku. Byl bych si k ní přisedl, ale neviděl jsem. Dobrotivý vrchní Hýbl mi otřel oko pěstí a vyzval mě, abych usedl, že nejsem v automatu. Chtěl jsem ho napřed zmlátit, ale pak jsem si vzpomněl na svůj neslavný zápas se školákem Humlem, s nímž jsem se zjara pral ve sklepě o skleněnku, a dodnes si zamačkávám boule nožíkem. Proto jsem si řekl, že bude lepší, když Hýbla poslechnu.

Chtělo se mi plakat, ale když jsem zjistil, že pozornost všech dam je na mne dokonale soustředěna, poznal jsem, že mám napolovic vyhráno.

Jakoby nic jsem vstal a zvolna pronesl: "Dostal za vyučenou, hejsek, ten už se sem nevrátí!" Jelikož se vrchní rychle vracel, usoudil jsem hlasitě, že je zde výborná obsluha a lepší personál bych jinde těžko hledal. Hýbl něco spokojeně zamručel, a když mě ještě pro výstrahu klepl tácem do hlavy, přestal si mě všímat. Byl jsem otřesen. Mé šaty šlo už jen těžko nazvat nedělními. Zvláště pak vadil utržený rukáv, který ledabyle plandal a bez pobízení šel stále za mnou: A když ještě navíc s ním Hýbl co chvíli mimoděk utíral stoly, poznal jsem, že bude skutečně lépe, když se usadím. Zahlédl jsem stůl plný osamělých děvčat. "Tam je tvé místo, Kvído," řekl jsem si. "Nezabere-li jedna na tvé populární kousky, zabere druhá. Zde pšenku sklidíš." Popošel jsem ke stolu, uklonil se opačným směrem, abych upoutal, zasmál se té taškařici, aby poznaly, že jsem veselá kopa, a řka, že jistě je zde volné místo, i když není vidět, vmáčkl jsem se rychle mezi ně. Jedna slečna spadla pod stůl.

"Copak hledáte? Zajíce?" smál jsem se hlasitě. Kupodivu nikdo se ke mně nepřidal, ani když můj loket zatlačil sousedčin řízek hluboko do salátu. "Hele, jídlo," pravil jsem a okusil, aby nemyslely, že se ostýchám. Když jsem snědl porci a vypil něco vínka, které bylo také po ruce, zdálo se mi, jistě neprávem, že se mé společnice příliš nebaví. Musíš to rozjet, Kvído, poručil jsem si a začal hovor: "Tak co, buchty, poplkáme?" Slečna naproti se ušklíbla. Pochopil jsem, že mi dává znamení přízně, a soustředil jsem veškerou pozornost na ni. Aby poznala, že si jí všímám, zvolal jsem: "Chytej!" a hodil jí slánku. Bohužel ji nechytila. Zato vrchní Hýbl byl v okamžiku nasolen jak tresčí játra. Zarazil jsem se a pak jsem na něj houkl: "To máš z toho, že se tu motáš, lokaji," a pokládal jsem věc za vyřízenou. Ne tak Hýbl. Přeskočil dva stoly a začal mě zezadu škrtit utěrkou. Přemýšlel jsem, jaké znám vhodné protihmaty, ale nenapadl mě ani jeden. Aspoň že jsem si vzpomněl na box. Poslal jsem kupředu direkt, ale zapomněl jsem, že Hýbl stojí zbaběle vzadu. Vpředu byla pouze ta slečna, co mi nadbíhala. Padla na stůl jako podťatá. Chtěl jsem se jí omluvit, ale ostatní slečny začaly pištět a Hýbl mě zbaběle mlátil zezadu tácem do hlavy, až jsem upadl a strhl na jednu hromadu všechny dívky.

To už se mi začínal krátit dech a před očima se mi tvořila zajímavá červená kolečka. Snažil jsem se zachovat důstojnost a obracet vtipnými narážkami celou záležitost v žert, ale to už mě Hýbl zvedl a nesl k otáčivým dveřím. Pokládal jsem za slušné rozloučit se s dámami, ale bohužel jsem k tomu neměl čas. Hýbl mě napěchoval do otáčivých dveří a začal je tvrdě roztáčet rukou. Zprvu mě to bavilo a běhal jsem dokola vesele a svěží, ale k půlnoci mě to už začínalo unavovat. Copak Hýbl, tomu bylo hej, seděl si v křesle a roztáčel vrata do závratných rychlostí elektrickým motorkem na nožní pohon. Větrání hostů dveřmi byl asi jeho koníček. Ale já jsem byl k ránu už zcela vyčerpán a s kuropěním jsem omdlel. Hýbl mě ještě několikrát ze setrvačnosti protočil a pak mě vyhodil na ulici. Chvíli jsem si poležel a pak jsem svěží a plný humoru vstal. Byl jsem polonahý, šatky téměř žádné a také botek jsem se nemohl dopočítat. "Nevadí, Kvído," řekl jsem si, "jsi stále přitažlivý." A zálibně jsem si prohlédl své šrámy ve výkladní skříni.

Vtom jsem spatřil na refýži svoji dávnou lásku Kášu Müllerovou, se kterou jsem se v pubertě rozešel pro hloupost. Nelíbilo se mi, že jsem musel u nich doma poklízet ve chlévě a vykonávat jiné hrubší práce, aniž jsem ji kdy viděl. Byl jsem blázen, že jsem se jí tenkrát zřekl. Je to děvče solidních nohou. Ale teď to všechno napravím. Rozběhl jsem se k ní, zastavil se v očekávání a dělal zamilované grimasy. Má láska se však náhle otočila a prchala směrem k Václavskému náměstí, volajíc přitom: "Tulák, pobuda, tulák, Nikola Šuhaj!" Rozběhl jsem se za ní a chtěl jí vysvětlit, že jsem řádný občan Kvído, její milenec, ale přestože jsem v noci trénoval, nebyl jsem s to vyvinout patřičnou rychlost. "No nic," řekl jsem si, "pro jedno kvítí slunce nesvítí. Uvidíme zítra."

Došoural jsem se domů a začal zkoušet kreslit jedním tahem Kreml.