Kvído se žení

Je mi trapné o tom hovořit, ale jednoho dne mě matka zvedla sekerou z pece a pravila s neznámým mně přízvukem v hlase: "Kvído, mám tě ráda skoro jako vlastního syna, ale takhle to dál nejde. Musíš se oženit a přestat hnít. Po čtyřicítce se shánějí děvčata těžko. Je mi 106 a cítím, že slábnu. Již stěží vyšplhám na topol, když vyhlížím do kraje, nejde-li pro otce dráb. A ráda bych se dočkala vnoučat." "Je to snad moje vina, že jsem panic?" rozčilil jsem se. "Však víte, jak moje známosti neslavně dopadly. A nikdo nemůže říci, že se nesnažím. Již v sedmé třídě jsem kroužil kolem učitele Kubiše, který hlasem připomínal ženu. Ba ne, děvčata o mne nestojí. Jen si se mnou hrají. Zůstanu starým mládencem." "Budeš trpět samotou," řekla varovně matka. "Důchodce Mýval také v mládí pohrdl ženami a minulý týden ho ranila mrtvice z touhy v erotickém dusnu při filmu Lásky jedné plavovlásky." "Oj, to se mi nestane," odsekl jsem. "Chodím jen na sovětské filmy." "Ty jsi byl vždycky blbec, Kvído," zahřměl otec. "Musíš překonat prvotní ostych k něžnému pohlaví. Žen je víc, pitomče! Každá touží být pod čepcem. A ty nejsi partie k zahození. Postavu máš jak Spejbl, nápady jak Hurvínek, a svých 600 Kčs z cihelny když pěkně na prkno každého prvního vyrovnáš, jsi manžel k pohledání." "Myslíš?" otázal jsem se nedůvěřivě. "Nešprýmuješ jako ondy, když jsi mě poslal do lékárny pro Semtele?" "To byl apríl, tupý synku, ale dneska máme 1. dubna." "To je pravda," řekl jsem. "Jdu se oženit." A začal jsem se oblékat. "Jdeš ven, Kvído?" probudil se dědeček, "vyzvedni mi na obci žebračenku na příští týden." "A mně přines žejdlík lihu," volal praděd ze síně, kde pálil samohonku. Ale já už jsem nikoho neposlouchal. Slušně ustrojen vmísil jsem se do proudícího davu přímo před naším domem na Václavském náměstí. "Dnes se ožením," opakoval jsem si pevně. U Muzea stál pán s dámou, která se mi líbila. "Pardon, nepřepustil byste mi tuto kůstku?" požádal jsem ho slušně. "Nech nás, Spejble," řekl muž a táhl dívku do Muzea. Obrátil jsem se tedy jinam. Před Domem potravin stála pohledná prodavačka losů a lákala lidi, že šťastný los jim pomůže z bídy. "Chcete být mojí?" oslovil jsem ji mazlivě. "Kolik dáš?" optala se prakticky. "No, 600 na prkno každýho prvního." "To jako pozornost?" "Ne, to je moje mzda." "Ne! Na socialismus to sice není málo, ale pro mne jo. Já čekám na prince s tmavší pletí." Slušně jsem se uklonil, koupil si los, abych nevypadal jako fouňa, a šel dál líčit pasti.

"Netrpíte samotou, dámo?" otázal jsem se dívky, která sebou křečovitě trhala před Supraphonem v rytmu jakéhosi šlágru. "Počkej, až dohrajou, brácho," řekla mi a zavěsila se do mne, takže jsem musel převzít škubavé prvky. Trochu mě to překvapilo, ale už jsem slyšel otázku: "Kdo tě učil Holandsko?" Chtěl jsem se přizpůsobit a odvětil: "Chceš se bavit o zemáku?" Vtom dohráli. Dívka sebou ještě několikrát trhla a vyhrkla: "Tenhle flák miluju. Nemoh bys mi pučit búra?" Půjčil jsem jí ten obnos, abych si ji zavázal, a začal jsem řeči o manželství. Pověděl jsem jí všechno o sobě, o mé peci, o naší rodině, o cihelně – a že zítra by mohla býti mou před Bohem i před lidmi. Protože nic není na překážku, neboť patnácti let již jistě dovršila. "To jsem dovršila včera, pusinko," odpověděla. Zajásal jsem: "Zákon je na mé straně!" Rodiče jistě své svolení dají, zvláště když se pochlubím, že jsem v pětačtyřicátém jako první viděl sovětský tank v Praze. "Má to jen jeden háček," ozvala se nevěsta. "Můj se se mnou už tři roky tahá o rozvod." Zesmutněl jsem. "Nic si z toho nedělej, žužlíku, když se budeš chtít se mnou pobavit, přijď do Demínky. Nemáš cigáro, Bobe?"

Šel jsem dál se sklopenou hlavou. Čas ubíhal a nevěst nepřibývalo. "Zkusíš to jinak, Kvído," řekl jsem si a začal se plouživě šinout za dívkou, která vypadala velmi spořádaně. Černájupka, široká sukně až na zem a pěkný květovaný fěrtoch. Stopoval jsem ji jak Vinnetou, rudý gentleman, až do obchodního domu. Prohlížela si zboží nevinnýma rybíma očima a už jsem ji chtěl oslovit, když dáma jakoby nic schovala do fěrtochu plnicí pero a pod širokou sukni ukryla štůček anglické látky. Zlodějka! Chmatařka! Látku a plnítko bere. Tady musí jít cit stranou. Zašel jsem k tajnému policistovi, který dokonale maskován v gumovém plášti a kostkované čepici s nehtem stál nenápadně stranou a zřejmě jen náhodou nic neviděl. Zadrželi jsme tu podvodnici a detektiv ji z úřední moci demaskoval. Jaké bylo však moje překvapení, když se z pohledné dívky vyklubal můj děd. Když mě uviděl po boku strážce zákona, lapl po dechu a pak mi spílal nejhoršími jmény, volaje na celý dům: "Teď ještě, ty idiote, můžeš prozradit, že tvůj otec utloukl předsedu MNV hrušní, a vědí o naší rodině všechno! Mohl jsi mít bohaté Vánoce, ťulpasi, a teď musíme spoléhat jen na Červený kříž!" Utekl jsem z dosahu starcových slov a ještě z dálky jsem zaslechl, jak žádá policistu, aby jeli na holport. Vtom mě zamrazilo v zádech. Na chodbě u sochy hojnosti stála dívka a plakala. Ozval se ve mně rytíř. "Mohu vám něčím pomoci?" Podívala se na mne skrz slzy. "To půjde těžko." "Jen se mi vyzpovídejte, svěřená bolest trápí méně." "To nepochopíte, dobrý muži," řekla dívka a pohladila mě. Krásný pocit projel mi tělem a pohladil jsem ji také. Pak jsme se chvíli střídavě hladili a plakali. Nakonec se mi svěřila. Kamarádky ze Svazu se jí smějí, že nemá chlapce – molodce a že její otec, buržuj známý, který zatajené pruty zlata na půdičce ukrývá, každého solidního nápadníka důtkami zažene. Rozhodl jsem se, že se postavím proti tomu draku sedmihlavému, jehož osmačtyřicátý rok nepoučil, a ručku v ručce vyrazili jsme na Vinohrady k dívčiným rodičům.

U vrat mohutné vily stál sluha ve fraku, pohrdavě si změřil můj hubertus a požádal o navštívenku.

"Pán jde se mnou, Alfréde," pravila slečna. "Promiňte, milostivá, ale tento týden je to již třetí žebrák."

Toto je můj nový ženich, vrátný." "Pardon, to je jiná. Berete si ho vy." Vešli jsme do zahrady. Všude puch květin. Omylem jsem pozdravil mramorovou sochu, která vypadala jako živá. Obešel jsem ji a spadl po břiše do jezírka plného blatouchů. Zahradník mě vytáhl kosou a já se znovu zavěsil do své vyvolené. Pak jsme došli do salonu. Dvakrát jsem sice upadl na schodech, ale byla to vina koberce. "Jsi svérázný, miláčku," šeptala mi Lucie a postrčila mě do jídelny, kde se právě hodovalo. "Nechte si šmakovat," popřál jsem hlasitě a vylil vodu z rukávu. Podívali se nechápavě, ale to už mě Lucie představovala. "To je Kvído, dělník z cihelny." "Snad soudruh mohl počkat, až přejde oběd," řekl otec a zamračil se. "Je to můj ženich a ráda bych ho přizvala ke stolu." Otec začal divně frkat a paní, zřejmě matka, pravila, že to jsou hloupé vtipy při jídle. "Myslím to vážně," dupla si Lucie. "Ať pán přijde za rok, to už budeš vdaná," křikl otec, "teď jsi ještě dítě!" a vysrkl ústřici. Ustoupil jsem překvapením nad tou hrubostí a nechtěně brnkl loktem o sloupkové hodiny. Chtěl jsem je zachytit, ale strhl jsem záclony, a co čert nechtěl, přímo do krbu. Potom se pamatuji na velký požár, popáleniny třetího stupně a tichou svatbu v cihelně. Tchán darmošlap, který se kdysi tak vypínal, je rád, že nyní sdílí s tatíkem pec, a já složím každého prvního 600 na prkno. A vytrestal jsem ho, buržuje. Nepoučil ho Únor, poučil ho Kvído. Zúčtovali jsme spolu.