Jak mi bylo líto dětí z rozvrácených rodin

Mám to štěstí, že na rozdíl od jiných chlapců, kteří vyrůstají v neutěšených poměrech, já patřím do rodiny vyrovnané a spořádané. Kamarádů z rozvrácených rodin je mi líto. Nemají klid k učení. Takový Frantík Čermák se například při dějepisu omlouval, že není připraven, neboť otec s matkou spolu do pozdních hodin zápasili a on musel soudcovat. Také Quido Krump se při mateřštině omluvil, že nenese úlohu o pěnkavě, protože mu tatínek pokreslil písanku karikaturami matky a její matky. Ještě více je mi ale líto dětí, jejichž rodiče jsou rozloučeni. Onehdy přišel Arnošt Bínů na hřiště do půli těla natržen, neboť se jeho rodiče hádali, s kým má jít na procházku, a pak se o něj přetahovali. Karel Macák, co bydlí v činžáku u kašny, je zase napůl hluchý, jak se u nich doma křičí. To u nás je božský klid. Otec sedí celý týden v hospodě a maminka s panem Vránou jsou v obýváku taky jako myšky. Proto jsem měl ve škole dobrý prospěch a na vánoční besídce jsem byl odměněn brožovanou knihou „Dospíváte v muže“. Šel jsem se do hostince otci pochlubit, ale řekli mi, že je doma, protože není pivo. Hrklo ve mně napětím a vyrazil jsem k domovu jako šílený. Po pěti letech uvidím zase otce v domě!

A skutečně… Otec seděl v kuchyni za stolem, popíjel černou sedmičku, zatímco babička plakala, že jí bere medicínu. Maminka se tvářila nějak kysele a točila se kolem plotny. Přišlo mi na mysl, že musím využít otcovy přítomnosti a dát mu vánoční dárek, abych ho nemusel na Štědrý den nosit do výčepu. Také jsem byl zvědav, jakou bude mít otec radost, protože po loňském úspěchu s korblíkem jsem mu letos zakoupil ohříváček. Běžel jsem tedy do obýváku a hmátl do prádelníku, kde jsem měl svoje překvapení ukryto. Nahmátl jsem však pouze pana Vránu, který mě kousl do ruky a sykl: „Proč se hrabeš v čistém prádle, opilcův synku?“ a snažil se píďalkovitými pohyby zavrtat se do utěrek. Zeptal jsem se pana Vrány hlasitě, co dělá obut u nás v prádelníku. „Nemusíš všechno vědět,“ odsekl mi a pak se zeptal, jestli je vidět. „Proč se neotážete tatínka?“ opáčil jsem pomstychtivě. Vrána vyskočil a pravil: „Přišel jsem si vzít ručník, který jsem vám před čtyřmi lety zapůjčil, a nechci otce zbytečně upomínat, aby mu to nebylo trapné.“ Miluji pořádek, a proto jsem vyhrkl: „Máte-li s otcem tahanice o ručník, bude lépe, řeknete-li si to z očí do očí,“ a vykročil jsem ke kuchyni. „Ó, neruš otce,“ breptal Vrána, „vlastně ručník ani nepotřebuji, oschnu cestou,“ a zmizel kvapně oknem. Vzal jsem ohříváček a šel za otcem, když právě trhal třetí věrtel na naší chmelnici za domem. Dal jsem mu dárek a popřál veselých vánoc. Otec se mě zeptal, jestli jsem nezblbnul z piva. Začal jsem plakat a šetrně jsem mu připomenul, že není nikdy doma, tedy ani na vánoce nejspíš nebude. „Já, že nejsem doma?“ rozčílil se otec, přežvykuje netrpělivě chmel, protože medicína došla a domácí pivo se teprve chladilo. „Pravda, byl jsem teď několik let pryč, ale víte o mně, kde jsem a co dělám. A abys věděl,“ pokračoval otec, „v neděli pojedem na výlet do přírody. „Zajásal jsem a běžel oznámit mamince tu radostnou novinu. Když se pivo ochladilo, sedli jsme si v kuchyni kolem stolu a radili se, kam vyrazíme. „Do Třebáně,“ navrhla maminka, „tam jsme ještě nebyli.“ Ale otec, již nervózní, protože kolem domu přejelo auto se sudy, prohlásil: „Když se nemůžete dohodnout, pojedeme do Popovic. Prohlédneme si pivovar, ať kluk ví, kam půjde do učení.“ Maminka cosi namítala, ale otec řekl: „Mlčet, přijde to lacino, svezeme se tam autem z hospody,“ a se slovy: „Na zimu přikryjte chmelnici slámou,“ odešel do restaurantu.

Co zbývá ještě dodat - výlet do Popovic se vydařil. Já viděl své příští pracoviště, otec si přivezl sadbu chmele a maminka se seznámila s jakýmsi panem Vránou, který tam byl také náhodou na exkurzi. Nyní je u nás doma ticho a klid. A mně je čím dál tím více líto synků a dcerek z rozvrácených rodin.