Jak jsme převzali dům do společné péče nájemníkům

Náhodnému návštěvníku Prahy by se mohlo zdát, že zde žije samá chudina. Že na náměstích převažují slepené domky bez říms, s jejichž omítkou si roztodivně zahrál čas a nejeden vrabec šprýmovně potřísnil zdi. Ale to je jen první dojem. Stačí zabrousit na okraj města a člověk zírá. Domky jako ze škatulky, modrá střídá rudou, mnoho domů má i všechny čtyři stěny, ba i dveře drží přibližně na svém místě. A kdo by snad ještě reptal a město naše haněl, i jedovatou slinou závisti chtěl je umokřit, toho vemte, soudruzi, za ruku a zaveďte k domkům, jichž obyvatelé společnou rukou se chopili a na zeď hřeby podkováky cedulku přibili: Dům jest ve společné péči nájemníků. A o té věci bych vás chtěl, občané, vy, kteří cedulky podobné dosud na domech nemáte a obézní domovnici vrbovým koštětem umolousané schody hrubě ometat necháte, instruovat.

Náš dům, pěkný, třípatrový, držel kapitalista chamtivec ve svých drápech hezky dlouho. Až nás to jednoho dne přestalo bavit a na národním výboru jsme ho řádně proprali. Dům mu zabavili, pokutu mu uložili a do maringotky v Chuchli ho vystěhovali. A žili jsme si dobře. Kapitalistův čalouněný nábytek jsme si rozebrali, i zásob ve spíži okusili a v květinové zahradě regulérní gorodkové hřiště zplanýrovali. Domovního důvěrníka řádně zvolili, protipožární hlídku sestavili a precizně v boji s ohněm procvičili. Zdálo by se, že je všechno v pořádku. Z průčelí domu sundali jsme nápis Eliška, jméno to nabobovy milky, a nahradili zvučným přízviskem Ukrajina. Na chodbách objevily se tříbarevné reprodukce z Treťjakovské galerie a v koutě ikona širokým úsměvem vítala příchozího. Ale v hloubi našeho domu, to jest v suterénu, bujel vřed. Tam žila domovnice Čujová, kapitalistova přisluhovačka, která nahlodávala kolektivní soužití našeho domu. Ikonu odmítala oprašovat a o Ukrajině, obilnici Evropy, se také vyjadřovala nelichotivě. Když jsme si ji, sabotérku, přizvali na schůzi, zasmála se sojčím smíchem a domovního důvěrníka prohnala mokrým hadrem k půdě, že nanesl na holinách do domu bláto. Přirozeně to byla pomluva, protože důvěrník chodí bos i do divadla. Také s požární hlídkou nevycházela domovnice nejlépe. Na půdě schválně kouřila tlustý doutník, a když velitel hlídky, textilák Vaník, vyhlásil zmatený poplach v domnění, že červený kohout na střeše sedí, ryčně se mu vysmála slovy: „Doběhla jsem tě, socane!“ Naše trpělivost snese hodně. Ale když jsme poznali, že kliky členu SČSP pomazané něčím velmi ošklivým, tj. trusem, má také na svědomí ona suterénní baba, rozhodli jsme se jednat. Domovní důvěrník nejprve, jak jsme se na schůzi veřejným hlasováním usnesli, ji pranýřoval velmi jemně na nástěnce ve 2. etáži takto: „Soudružko správcová, sdělujeme vám, že kdo nejde s námi, jde proti nám!“
Soudruh Leoš Oranice, kterému jsme v odbočce přátel přezdívali pro občasné úderné rýmy proti buržoustům z naší ulice Majakovskij, důvěrníkův verš považoval za příliš krotký a připsal proto pod něj azbukou: „Baba Jága, adin chuj, vybrósim jejo zavtra v hnuj!“

Nazítří však Oranice, kterého před Čujovou neochránila ani trefná přezdívka, našli obyvatelé domu u půdičky tak ošklivě pomazaného, že zcela zapomněl na úderný verš a domem se šířil intenzivní pach stáje. Ihned jsme svolali novou schůzi, kterou vedl velmi chytrý propagandista Peška, jinak barový gigolo a flákač. A ten vymyslel geniální návrh. Pozvali jsme domovnici do schůze, kde ji gigolo Peška objal a předal rudou standartu za zásluhy a odznak, rovněž rudý, i když ne tak intenzivně: „Nejlepší pracovnice bloku“. Doufal totiž, propagandista náš jeden šikovný, že babice, známá přisluhovačka mamonu, netající se hlasitým poslechem Hlasu Ameriky a štvavých žvástů Svobodné Evropy, zmodrá jak slíva a pukne vzteky. Stalo se však něco jiného. Čujová při doteku hebké látky rudého praporečku zjihla a slza dojetí jí zpola zalila skleněné oko. „Byla jsem slepá, soudruzi!“ zavyla bolestně, „ale ukázali jste mi, kde je mé místo. Pravda, buržuj zazobaný může mi dát peníz, může mě omámit dary či medovou řečí, ale vy jste mi vlili do srdce novou mízu. Jsem jedna z vás, jsem proletářka. Říkejte mi Anno!“ Všichni jsme plakali. Propagandista Peška náhle povstal, nasál vzduchu a vyhrkl: „Soudruzi, přiznám se, dodneška jsem nevěřil ve vítězství socialismu a písemným stykem s čínským rikšou Tu-Nungem udržoval zadní vrátka stále otevřená. Ale teď je zavřu.“

Joj, dojemná to byla schůze! Rusín Berjev, emigrant, co žil v podkroví, vyndal z papachy lahvici vodky a jeho družka Taťjana ukázala, jak vysoko umí vyhodit nožku kozácká dcerka. Když byla zábava v nejlepším, pokynul předseda levicí a přišel čas usnesení. Peškův jadrný hlas duněl sklepením: „My, občané domu čp. 663, přebíráme dnešním dnem dům do společné péče nájemníků.“ Všichni zatleskali. „Hurá!“ zakřičeli jsme a pak znovu začala zábava. Papacha byla bezedná, nožka létala výš a výš, Taras Bulba zavoněl pokojem a všichni jsme byli jedna ruka. Kolem druhé hodiny ranní jsme se rozcházeli do svých bytů. Nechtělo se nám. Bylo pěkně v tesklivé chvilce, kdy Berjev roztáhl garmošku a zazpíval o stepi. Ale ráno na nás čekaly stroje továren, rolety obchodů a na Berjeva, rasíka, zatoulaní psi, kteří už se dlouho toulali, a bylo nutno je sebrat.

Nějaký čas žilo se v domě spokojeně. Ale zanedlouho vyskytly se problémy. U dveří se na nás sice smála cedulka o společné péči nájemníků, ale na schodech bylo bláta jak na návsi. V oknech se usídlil pavouk křižák a potkan brouzdal po sklepě nikým nerušen. A znovu byla schůze. A už ne tak veselá. Jednak došla vodka a za druhé se rozdělovaly služby. Oranice otře schody v pondělí, Peška v úterý, Berjev ve středu s blátem se bude potýkat a tak dále. Nato se dělily další povinnosti. Mytí oken, odklízení sněhu, vymetání komína, otevírání opilcům, podpírání domu za větru a jiná údržba.

První se z domu vystěhoval Berjev. Jsa původu kočovného, nedělalo mu to obtíže. Dvě peřiny, družku, garmošku, pod papachou něco vodky a ulétl do světa, sokol smělý. Za ním pak Oranice dům opustil, řka, že pro básníka jinde než na schodech ve špíně Múza usedá. A když i Peška znovu oprášil zadní vrátka a dále štětcem znaky smolil, vydali jsme se s prosíkem za Čujovou. Dnes již zase dům ometá, ale kdo ji s rozbřeskem uctivě nepozdraví a k MDŽ hodnotný dárek do připravené nůše nepodstrčí, ten kliku svou až do rána čistí od něčeho velmi, velmi ošklivého.