Jak jsem zápasil s playboyem
Namluvil jsem si děvče. Je to celkem normální, má-li člověk trochu filipa a vypadá k světu. Chodit s děvčaty stát nezakazuje, naopak touhy mladých podpoří. Stačí nahlédnout do inzerce, spočítat lavičky v parcích, připomenout filmy s milkováním či písničku Mauglí moje krásná.
Ani nevím, jak k tomu seznámení došlo. Vyšli jsme z lesíka, usmáli se na sebe a jako bychom se znali odedávna. Od té doby ručku v ručce brouzdali jsme Prahou, navštěvovali výstavní síně, knihovny a muzea a při dechovce snili o svém budoucím štěstí. Řeknu vám, lituji všechny ty, kdož chodí s děvčaty jen pro krásu těla a tváře. Vždyť za několik let, až se tvář okouká a tělo ztratí vláčnost, co zbude? To já založil známost na inteligenci. Několika chytáky ověřil jsem si, zda Drahomíra, tak se totiž jmenuje mé děvče, má ukončené školní vzdělání. Měla, dokonce s ústavní péčí. Zatímco jiné dvojice nezávazně tlachaly o věcech erotiky, doplňovali jsme si s Drahomírou dále vzdělání. Navštěvovali jsme lidové kurzy šití, ve čtvrtek pak sexuologické přednášky u téhož profesora. V sobotu nám otevřela své brány zoologická zahrada, kde jsme se my, městské děti, učily rozlišovat druhy zvěře, a v neděli jsme chodili do Stromovky poznávat stromy podle kořenů. Tak naše láska zdárně postupovala k cíli. Chytří jsme byli jak Ottův naučný slovník a krásní jako jeho brožovaná vazba. Až přišel černý den. Byl měsíc máj, ve vzduchu visela láska, jen ji utrhnout. Čekal jsem na Drahomíru na lavičce v parku s globusem v jedné a akváriem ve druhé ruce, neboť jsme se chtěli procvičit v zeměpise a přitom se osvěžovat vodou a pojíst trochu rybí stravy. Čekám hodinu, dvě, tři, nepřišla. Nazítří jsem se k ní vypravil. Jsa přesvědčen, že na ni usedla zlá nemoc, nesl jsem jí v nůši trochu vitaminů a pár vědeckých knih k osvěžení mysli. Bohužel jsem zapomněl číslo Drahomířina domu. Procházel jsem tedy Vinohradskou třídou od Muzea až k Olšanům, kde bych ji ovšem nerad našel, a volal jsem: "Drahomíro, Drahomíro!" S tímto voláním lásky jsem obrážel dvory až do pozdního večera. Tu mi napadlo, že bych Drahomíře mohl zatelefonovat. Vhodil jsem do automatu zručným hmatem desetník a vytáčel těch šest důvěrně známých čísel. O rozhovoru s Drahomířinou matinkou se zde nebudu šířit. Nebyl tak laskavý , jak byste očekávali. Moje mysl vycvičená vědou z něj pochytila, že už o mne ten prokletý rod nestojí. Chvilku, asi dvě minuty , jsem tu krizi prožíval silně. Zejména mne mrzely tyto výrazy: Polovzdělanec, Nedonošený Einstein a Pomatenec. Pak, když jsem asi půl hodiny neslyšel nic, jsem praštil sluchátkem.
"Tak vy takhle na mne, na písmáka. Teď, když jsem seznámil Drahomíru se základy společenských věd, sčeše plody mé práce nějaký hejsek, který vás omámil vůní kolínské vody, kotletkami až po bradu a úlisným chováním hada." Byl jsem si jist, že se totiž Drahomíra, jak se jmenovalo moje bývalé děvče, stala obětí nějakého playboye, kterých je v současné době v Praze bezpočet.
A skutečně. Po několika dnech stálého čekání ve výklenku na Vinohradské jsem spatřil Drahomíru po boku gigola s fotografickým aparátem. "Tak takhle tedy vypadají ti svůdcové nezkušených děvčátek," prolétlo mi hlavou. Chtěl jsem se na něj vrhnout a ukázat, že i ve vědeckém těle je síla, ale vzpomněl jsem si na rady kamarádů, kteří tvrdili, že proti playboyům není obrany. Potlačil jsem tedy v sobě teorii džiu-džitsu, která nabývala vrchu. Rozhodl jsem se porazit ty floutky jejich vlastní zbraní. Zašel jsem domů a s chladnou myslí začal jednat. Nejprve jsem se vykoupal v mátě peprné, abych byl vonný, vlas jemně zvlnil kulmou a pod nos přilepil arabskou pryží tučný knír .Týmiž prostředky jsem ozdobil i tvář , která se pokryla kotletami nebývalé délky a šíře. Před vstupem do ulice nacpal jsem si ještě dýmku a z kapsy nechal vykukovat zahraniční časopis obscénního obsahu. Porodnická brašna z minulého století a rozměrná placka s nápisem "Můj život je sex" dokreslovaly siluetu nového života.
Již v naší ulici jsem si povšiml, že ženy na mne hledí s obdivem. Zaslechl jsem i láskyplný šepot: "Pane Bože...!" V centru města se za mnou začal tvořit z žen přímo průvod. Přelétl jsem to shromáždění okem a vidím: hospodyně, úřednice, servírky, dětské lékařky, učitelky, soustružnice, herečky, prodavačky se zbožím i bez, všechny omámeny mým přízrakem, prototypem playboye, klusají jak poslušné ovečky , jako bych byl bůhvíjak významný kulturní činitel. Náhle jsem v davu ctitelek objevil i své bývalé děvče.
A pak jsem ještě zaslechl to, nač jsem čekal: "A s tímhle blbem jsem chodila dva roky...!"