Jak jsem byl medákem

Mé výsledky ve škole dávaly tušit, že nebudu právě filozofem. V době, kdy můj stejně starý bratranec Bedřich skládal maturitu, zápolil jsem já s triky malé násobilky, jsa pevně rozhodnut již tento rok opustit 4. třídu pomocné školy a vykročit do života, abych si vydělal nějaké peníze. Bylo jich už třeba. Kuřivo se netrhá na louce a do děvčat je třeba také občas vrazit pár korun. Zvláště když nezabere chytrost a ony, hloupé, se dívají po těle, které jsem já, bohužel, neměl právě lákavé. Konečně 30. června jsem s trochou protekce držel v ruce list, který potvrzoval součtem 10 x 5 jest 50, že jsem ukončil základní školní vzdělání. I ředitel školy byl šťasten, že se mě zbavil, bylo mu trapné, že je mladší než já. Zato dějepisec byl zklamán, neboť ztratil pamětníka položení základního kamene školy. Ale já jsem se na nikoho neohlížel. 22 let vzdělání na čtyři třídy mi úplně stačilo. A začal jsem se zajímat o nějaké zaměstnání. Rodiče mi sehnali místo přidavače na stavbě, ale to nebylo nic pro mne. Výplata byla jen dvakrát do měsíce a co chvíli padala na nohu cihla či dům. Vydržel jsem tam sotva 10 let a sháněl si místo sám. "0 něčem bych věděl," povídá jednou hostinský, "ale musel bys po tom rychle skočit." "Sem s tím, " řekl jsem, "záleží mi na tom." A položil jsem na tácek jakoby nic 400 korun zálohy. Hospodský se ke mně naklonil a špitl, že obec hledá medáka. "Díky," vykřikl jsem, "beru to!" Mnul jsem si ruce radostí. "Budu medákem!" Čistá práce se včelami se mi bude líbit a při troše chytrosti, které mám nazbyt, i med načerno odprodám. Druhý den jsem klepal na úřadě. Avízo z hospody bylo správné. Přijali mě hned, Bylo vidět, že hospodský držel toto místo v tajnosti pro spolehlivého člověka, který má rád včely, protože místo medáka bylo prý volné už tři roky. "A kdo se po tu dobu staral o včelky?" vyhrkl jsem se zájmem. "0 včelky?" Úředník se nechápavě podíval na kolegu. "Jen ho nech," poklepal si na čelo ten muž, "takové medáky potřebujeme." "Děkuji," řekl jsem, šťasten, že ocenili můj zájem o práci.

Ten den jsem dostal nové pracovní šaty celé z gumy, zřejmě proto, aby žihadlo neproniklo na kost, a plynovou masku – což se mi zdálo chytré, neboť ochrání tvář před včelami lépe než kukla. A hned jsem dostal první pracovní příkaz. "Zítra ráno přijdete na náměstí!" V 7.00 jsem tam stál. Masku nasazenou, uniformu připjatou páskem k tělu a rozhlížel se, kdo pro mne přijde. Asi po dvaceti minutách jsem se dočkal. Pod mýma nohama se ozvalo temné dunění a křik. Uskočil jsem stranou. Víko kanálu, na kterém jsem stál, se nadzdvihlo a vylezl muž v navlas stejné uniformě, jako byla moje. "Ty jsi ten novej?" prohodil ke mně. Přitáhl jsem si masku těsněji, protože z jeho šatů šla nepříjemná vůně i přes filtr. "Ano, jsem nový medák, kolego. Kde jsou úly?" "Co, úly? To je povedené," zasmál se ten tchoř. "Jsem rád, že na to jdeš s humorem. Budeš ho potřebovat. Tady máš nářadí, za hodinu se vrátím. Jdu na melouch. U Macáků potřebují vybrat žumpu," a odešel. Pomyslel jsem si: Že se nestydí. On, medák, opatrovník včel, dělá takovou nečistou práci. Podíval jsem se na kbelík, do kterého se zřejmě stáčel med. Byl zanedbaný až hanba. To asi taky používá k melouchům, pomyslel jsem si s hněvem. Běžel jsem domů. Já jim ukážu, jak se dělá medařina! Soda, kartáč, horká voda a za chvíli se kbelík leskl novotou. Vrátil jsem se na náměstí. Parťák už na mne čekal. "Dobře že jdeš, dneska už nebudeme dělat nic, mám práci. U Kačerů prosakuje ze stáje." Šel jsem domů, rozhodnut, že půjde-li to takhle dál, toho chlapa udám. Kamarádství půjde stranou.

Druhý den v 7.00 jsem opět stál na náměstí. "Jestli dnes nepůjdeme posloužit včelám, udělám hlášení na výboru," říkal jsem si. V 7.30 přijel parťák s voznicí. "Nasedej, jedeme stáčet," houkl na mne. "Konečně ochutnám med," zaradoval jsem se. Za vesnicí u zahradnictví parťák zastavil. "Napusť vaničku a zazvoň, ať jedeme dál," poručil mi. "Tady mají objednaný med?" podivil jsem se. "Ano, berou ho denně," chechtal se parťák. Připravil jsem vymydlený kbelík a parťák otevřel kohout. Hustá tekutina odporného zápachu se řinula z nádrže a pleskala o džber. "Co to vezem?" vykřikl jsem, téměř se zalykaje. "Med," řval smíchy kamarád. "Nasaď si masku, když ti nevoní." "Zase melouch!" rozrušil jsem se. "Já si špiním kýbl na med!" Vylil jsem to na zem, parťákovi pod nohy, kopl do voznice a zvolal: "Pošpinil jsi čest medáckého řemesla. Pro peníze rozvážíš trus a výkaly. Na tuhle práci si najděte nějakého blbce. Dneškem končím!" Svlékl jsem na místě uniformu a jen tak v trenýrkách běžel za hostinským. "Nebyl by nějaký tip na práci?" a vsunul mu do dlaně poslední úspory – 300 Kčs. "Potřebují někoho ke včelám," pravil výčepní. "To nechci, jsou tam špatní lidé." Zalistoval v umouněném zápisníku: "Pak by tu byl potřeba ras. I dva." Zamyslel jsem se – ras, i dva, ano, beru to místo. Už odmalička jsem chtěl být tělocvikářem. Vyběhl jsem z hospody a prozpěvoval si: raz-dva, raz-dva, raz-dva ...