27. obraz

Tábořiště. Jarda, Bedřich, Dana a Miluška sedí kolem ohně.

DANA: Nechci strašit, pánové, ale neměli byste si taky postavit stan?

BEDŘICH: V týhle vlahý noci? Škoda práce.

KOTEK: Víte, co je to za nádheru, usínat pod širým nebem a dívat se na hvězdy?

MILUŠKA: A nebude vám zima?

KOTEK: Bude, možná. Ale co by měli říkat Eskymáci?

DANA: Já si myslím, jestli spíš nejste leniví.

BEDŘICH: (přemýšlí) Víte, že na tom taky může být něco pravdy? (Zvedá se, aby pokročil pro klestí)

KOTEK: Kdo má rád hodně opečenýho buřta?

MILUŠKA: Já.

KOTEK: Tak si vemte ten můj. Je v ohni. (Loví prutem vuřta) Jak já se na něj těšil. (Vytahuje oharek) No jo, je hotovej. Už si není ani podobnej. To už by snad nejed ani Hunyadyho žoldnéř. (Recituje) Své sousto odhazuji v dál... (odhazuje vuřta, který spadne na Bédu, jenž nese klestí)

BEDŘICH: Nehledě k tomu, žes mě bolestivě bacil žhavým buřtem, nesmíme zapomínat na to, jak lehce vznikne v lese požár. Buřt, skrývající ve slupce jiskérku z ohniště, padne do suché trávy a vítr vykoná již své. (Dává Jardovi ešus s vodou) Jdi to ulejt.

DANA: Musíme se přiznat, že se nám stop vydařil. S váma je totiž legrace.

BEDŘICH: Nakonec kdyby se nás někdo zeptal, jak jsme spokojený s pasažérama, tak bysme mu museli říct, že... no, řekni taky něco, Jardo.

KOTEK: My jsme moc spokojený. Některý stopaři se v autě vrtí a vyrušujou řidiče. Já jsem spokojenej speciálně s váma. (Ukazuje na Danu)

BEDŘICH: A já s váma. (Ukazuje na Milušku)

(Následuje humorná píseň Jardy a Bedřicha JAK ZÍSKAT PŘÍZEN DAM. Během písně se Bedřich a Jaroslav dvoří dámám s šarmem jen jim vlastním)

KOTEK: No a my teď jdem spát. (Odchází, vrací se) Bysem chtěl, aby se mi zdálo speciálně o vás. (Ukazuje na Danu)

BEDŘICH: (ryje kolem ohně) Kde mám ten nafukovací polštářek? Bez něj nikdy neusnu.

MILUŠKA: Jé, to mi říká, že jsem si polštář zapomněla.

BEDŘICH: (najde ho) Nic se nestalo, slečno Miluško, já vám půjčím svůj.

MILUŠKA: Ale vždyť bez něj neusnete.

BEDŘICH: Ne ne, jen si ho nechte. Vypomůžu si mechem.

KOTEK A BEDŘICH: Dobrou noc. (Oba se opodál ukládají k spánku)

BEDŘICH: (mele se) Ten mech tak tlačí... a jsou v něm brouci.

KOTEK: Třistašedesátá druhá ovce, ttistašedesátá třetí ovce.

BEDŘICH: Neměl bych si podložit listí?

KOTEK: (vztyčí se) Už jsem napočítal skoro čtyti sta ovcí. Mám ti pro ten polštář skočit?

BEDŘICH: Tiše, prosím tě, co by si o mně Miluška pomyslela. Já už spím.

KOTEK: (uléhá a zase se vztyčuje) Pamatuj si, padne slovo či vzdech, a jdu pro polštář.

(Záběr na stan, siluety dívek, sfouknutí svíčky. Plachta stanu, na kterou po chvíli začnou dopadat těžké kapky deště, který se po pár vteřinách mění v průtrž)

BEDŘICH: (budí se) Jardo, něco se děje, někdo na nás leje vodu.

KOTEK: Dobře, jdi pro polštář. (Probudí se úplně) To je slejvák! To byl tvůj nápad, spát pod širákem.

BEDŘICH: Můj nápad, můj nápad, kdo chtěl imponovat ženskejm? (Oba jsou zakukleni ve svých spacích pytlích a řvou na sebe skrz ně)

KOTEK: Taky už máš uvnitř vodu?

BEDŘICH: Taky.

KOTEK: Já se jdu schovat.

BEDŘICH: Kam, prosím tě?

KOTEK: Do auta.

(Kotek vybíhá, za ním Bedřich. Vrhnou se do vozu, kam děravou plachtou zatéká)

KOTEK: Ochladilo se, viď?

BEDŘICH: To mi povídej. (Klepe se)

(Ze stanu vybíhá Dana s Miluškou, svítí po okolí a hledají. V pláštěnkách dojdou k autu a otvírají dvířka)

DANA: Co tady děláte?

KOTEK: Dobrý den, ono tam prší.

MILUŠKA: Tak pojďte k nám, tady přece nemůžete zůstat.

DANA: Vždyť sem taky prší. Nastydnete.

BEDŘICH: Já bych docela šel, když vám to nebude vadit. Tak pojď, Jardo.

KOTEK: Jdi sám. Já nemůžu. Já jsem učitel, a to by se nehodilo.

DANA: Vy jste učitel? Proč by se to nehodilo? Moje maminka je ředitelka a určitě by proti tomu nic neměla.

KOTEK: Myslíte?

BEDŘICH: Tak pojď. Kvůli tomu,že jsi učitel, nechci dostat revma.

(Všichni běží do stanu)

(Ve stanu)

BEDŘICH: (mlátí do hodinek) No prosím, a to říkali, že jsou vodotěsný .

DANA: Já uvařím čaj.

KOTEK: Vždyť se kvůli nám nevyspíte.

MILUŠKA: My jsme stejně ještě nespaly.

KOTEK: (k Daně) Co jste to, prosím vás, říkala, že vaše maminka je ředitelka?

DANA: Na tom přece nic není. Vám se to zdá divné?

KOTEK: Ne.

DANA: To mně se spíš zdá divné, že vy jste učitel a teďka v květnu máte dovolenou.

KOTEK: No to... víte... že...

BEDŘICH: (zachraňuje) Oni mají uhelný prázdniny.

DANA: Zrovna teď. To je zajímavý. Maminka je s dětmi na letní škole a vy máte uhelné prázdniny. Nejste vy z Grónska?

BEDŘICH: Slyšel jsi, Jardo? Její matka je ředitelka a je na letní škole.

KOTEK: Zajímavé. Na kterém ústavu ráčí řídit vaše paní matka ředitelka?

DANA: V Praze ve Střešovicích.

KOTEK: (rezignuje) Tak já jsem její podřízenej.

DANA: Vy se jmenujete... Kolek.

KOTEK: Kotek. Kotek Jaroslav.

DANA: Já si vzpomínám. Maminka o vás něco vyprávěla. Teď ale nevím, jestli v dobrým, nebo ve zlým. A proč jste tady a ne se školou na táboře?

KOTEK: Já jsem vystoupil z vlaku...

BEDŘICH: Zkrátka je to takhle. Tady kamarádovi učiteli odjel vlak a my teď společně střešovickou školu hledáme. My totiž nevíme, kde ten tábor přesně je.

KOTEK: Ale vy byste to mohla vědět.

DANA: Počkejte, kam to maminka říkala, že jedou...

KOTEK: Takže vy to taky nevíte. Podívéj se, Bédo, ona neví, kde má mámu.

BEDŘICH: Moment, nezakřikni ji.

DANA: Maminka říkala, že jedou někam k Volyni.

KOTEK: (vymrští se) Tak jedem, rychle, to už najdeme. Balit, ať nepřijdu o místo. Dělejte, honem!

BEDŘICH: Ty ses zbláznil, Jarouši. Jednak leje jako z konve, za druhé je noc a za třetí je to tady

ve stanu s děvčaty docela příjemné.

KOTEK: Ježíšmarjá, já jsem ve stanu s dcerou své představené. Neštěstí! (Vybíhá ze stanu, Dana za ním)

DANA: Pane Kotek, počkejte, já to mamince neřeknu.

BEDŘICH: (pohodlně se usazuje) Doufám, Miluško, že váš tatínek není Rott.

« | »