25. obraz

Pošta v městečku pod hradem. Před poštou zastavuje auto.

DANA: Co se děje?

BEDŘICH: Pauza deset minut na zmrzlinku a psaní pohledů.

MILUŠKA: A já se jdu kouknout, jestli jsou v kašně rybičky.

KOTEK: (dívá se na hodinky)

Úřední čas 17.23, čili za deset minut, přesně v 17.38, se jede.

(Dívky se rozbíhají)

BEDŘICH: Víš, proč jsem zastavil u pošty?

KOTEK: Samozřejmě. (Vcházejí dovnitř)

BEDŘICH: Sličná poštmistrová, prosím vás, nemáte ve vašem rajonu hlášenu letní školu Praha -Norbertov?

POŠTMISTROVÁ: Malý moment, jen co vyplatím sportku.

VÝHERCE: (objímá Bédu) Dej mi pusu, ty kluku, já jsem vyhrál! (Rozjařená společnost asi pěti mužů zatím objímá Kotka. Řvou) Zavdej si, náš kamarád vyhrál! (Zpívají) Cesta zarubaná... (Volají) Čí je sportka? Naše! Živijó, živijó, živijó, živijó!

KAMARÁD: Jó, Žalud, ten má čuch na čísla.

ŽALUD: Šest let jsem vám říkal: Kluci, jednou to přijde. A přišlo to. (Zpívá) Cesta zarubaná...

POŠTMISTROVÁ: Pan Žalud k výplatě!

ŽALUD: (připotácí se k okénku) Nevadí, že jsem trochu pil na radost?

POŠTMISTROVÁ: To je vaše věc.

ŽALUD: Ale podpis mám jistej. Hele, Bohuslav Žalud.

POŠTMISTROVÁ: Deset, dvacet, třicet devět korun... padesát haléřů.

ŽALUD: Drobný si nechte. (Bere třicet korun) Pojďte, kluci, dneska je hospoda naše. Já mám čuch na čísla. Živijó! Cesta zarubaná... (Společnost opouští poštu)

POŠTMISTROVÁ: Co vy jste to chtěli? Jo, tu školu Praha-Norbertov.

KOTEK: Ano, tu naproti faře.

POŠTMISTROVÁ: Co je naproti, to je mi jedno. Tak u Vodňan je něco, ale to jsou Strašnice, ve Vráži máme ZDŠ Smíchov a pak jsou tady ještě tři školy, ale ty nejsou z Prahy. Musím vás zklamat.

KOTEK: To je neštěstí, to je neštěstí, my už je hledáme třetí den.

POŠTMISTROVÁ: A kde mají být?

BEDŘICH: To jsme právě mysleli, že nám řeknete vy.

POŠTMISTROVÁ: Zeptejte se na poště ve Strakonicích.

KOTEK: Asi jo. Děkujeme vám. (Oba opouštějí poštu a zůstanou zírat na prázdné prostranství)

KOTEK: Kde jsou holky?

BEDŘICH: Kde jsou holky? Kde je auto?!

KOTEK: Asi s ním odjely. (Čte nápis na lavičce) Čekáme na silnici směr Strakonice. To je drzost.

BEDŘICH: To víš, ženský. Neměli bychom je už vysadit?

KOTEK: Zatím vysadily ony nás.

(Kotek s Bedřichem docházejí k místu za vsí, kde dívky u potoka myjí auto)

DANA: Tohle auto asi naposledy myli Američani.

MILUŠKA: To je docela možný, protože u takovýchto vozů se cení původnost.

BEDŘICH: Co to děláte?

MILUŠKA: Mejeme auto.

KOTEK: Já nesouhlasím s tím, aby se ten vůz myl častěji, než ho mejeme my s Bédou.

BEDŘICH: Nezbývá, než abychom se umyli taky. A vůbec, navrhuju, abychom se tady utábořili. Večer je na dosah ruky a sil ubývá.

« | »