22. obraz

Bedřich a Jaroslav jedou opět na jih.

KOTEK: Jsi si jist, že jedeme skutečně na jih?

BEDŘICH: (pouští volant a ukazuje na hodinky) Hele, rozpůlíme-li úhel mezi malou ručičkou

a dvanáctkou, tak zjistíme ...

KOTEK: (volá) Strom! Strom!

BEDŘICH: Žádnej strom. Zjistíme... (vzhlédne, chytí volant a v poslední chvíli zabrání setkání auta se stromem)

KOTEK: Tak tohle mi nedělej. Okamžitě zastav. Vyměníme si místa. Budu řídit já.

BEDŘICH: Jak myslíš. Alespoň si trochu prohlédnu krajinu.

KOTEK: Tak a jedem. (Vyrazí bohužel dozadu a narazí do stromu, o němž se už hovořilo) Tak a máš to i s tím tvým jihem.

BEDŘICH: (velmi pomalu vyleze z auta a obhlíží záď) Jedeme správně. Lišejník je na druhý straně. (Opět jedou, Bedřich stále zkoumá mapu a hodinky)

KOTEK: Co je to před námi? (V dálce dvě dívky stopují pažemi)

BEDŘICH: (vzhlédne jen nepatrně) Zabrzdi, závory.

KOTEK: To nejsou závory, to jsou stopaři.

BEDŘICH: Jeď dál.

KOTEK: To jsou stopařky.

BEDŘICH: Zastav.

KOTEK: (zastavuje, i když s potížemi)

DANA: Dobrý den, mohli byste nás kousek svézt?

BEDŘICH: Jaký kousek. Takový (ukazuje rukama) či takový?

MILUŠKA: Pokud možno co největší. Takový, co jste ukazoval, to dojdeme samy.

KOTEK: A není v příkopu plno mládenců, jak bývá u stopařek zvykem?

DANA: Jsme jen dvě.

BEDŘICH: (počítá je) Jedna, dvě. Souhlasí.

KOTEK: A kam vlastně jedete?

MILUŠKA: Na dovolenou do jižních Čech. Máme stan, konzervy a kuchařskou knihu.

KOTEK: A líbí se vám naše auto?

DÍVKY: (smějí se) Líbí. Je takové komické.

KOTEK: (rozčilí se) Tady nerozhoduje komično, ale jízdní vlastnosti. Ty jsou vynikající. A každý, kdo o nich pochybuje, může jít pěšky. (Před jeepem zastavuje dodávka Laktos)

ŘIDIČ FEŠÁK: (vykukuje) Slečny, nechcete se svézt?

BEDŘICH: (nadechne se) Přijel jste pozdě, mladý muži. Dámy jedou s námi apartním sportovním vozem. Vy rozvážejte své sýry. (Dívky nasednou do jeepu a všichni se rozjedou dál)

DANA: A kam vůbec jedete vy, že jsem tak smělá?

KOTEK: My vlastně nevíme. Víte, rád bych našel...

BEDŘICH: Zkrátka rádi bychom našli nějakou starší chaloupku pro jeho rodiče, kteří jdou sedmého září do důchodu a chtěli by ve stáří užít venkova.

MILUŠKA: To je vlastně dobrodružné poslání.

BEDŘICH: Jak se to vezme. Máte třeba...

KOTEK: (zastaví a ukazuje prstem) Děti, děti!

(Záběr na tábor u silnice. Jaroslav a Bedřich se vyřítí z auta směrem k táboru. Dívky na sebe nechápavě pohlížejí)

KOTEK: Kéž by to byla moje škola. (Plíží se k táboru) Paní ředitelko!

BEDŘICH: (zadrží ho) Pojď zpátky.

KOTEK: Co je, co je?

BEDŘICH: (ukazuje na cedulku: Turistický oddíl Sokol Cerhovice)

KOTEK: Smůla. (Náhle dostane nápad) Třeba někdo přemístil tabulky.

BEDŘICH: Neblázni, člověče, kvůli tobě budou přendavat cedule.

DANA: (z auta) Halá, co se děje?

BEDŘICH: Ale nic. Měl vidění. Zjevilo se mu selské stavení z doby baroka.

KOTEK: To je smůla, to je smůla.

MILUŠKA: A proč jste volal: děti, děti?

KOTEK: No proč? Radoval jsem se. Nic lepšího mi nenapadlo.

BEDŘICH: To je takový jeho úsloví.

DANA: To jsem ještě neslyšela.

KOTEK: Tak teď to uslyšíte pořád.

(Objeví se hrad. Na silnici pod hradem)

DANA: (vztyčuje se na sedadle) Jejda, hrad! Podívejte se, hrad!

KOTEK: Cože, děti, děti, kde?

MILUŠKA: Ne, hrad, hrad, zastavte.

BEDŘICH: No, hrad, ten koupíme rodičům těžko.

DANA: Pojďte si prohlédnout hrad.

KOTEK: Nemáme čas.

BEDŘICH: Nenávidím hrady od té doby, co nesvědomitý starší bratr odcizil na zámku Choustníku část brnění a naše rodina upadla v ulici v nemilost.

(Předjíždí je opět mlékař)

ŘIDIČ: Děvčata, nechcete na hrad? Vezu tam tvaroh.

BEDŘICH: (rozčilí se) Tak jeď rovně a rychle, ať ti nezkysne.

KOTEK: Na hrad jedeme taky a bez tvarohu. (Dana a Miluška jásají. Jeep dojíždí k hradu, z brány žene kuchař mlékaře)

KUCHAŘ: Máme tady svatbu. Chtěl jsem šlehačku, a ne zkyslej tvaroh!

ŘIDIČ: Karle, hele, nemohl bys jim to vnutit, až budou opilí? Přece to nepovezu zpátky.

KUCHAŘ: S tím na mne nechoď. (Zavře bránu a hned ji zas otevře) A pro tebe nejsem žádnej Karel, ale vždycky František. (Definitivně zabouchne)

(Mlékař nasedá do auta)

BEDŘICH: Já bych si vzal na svačinu pět deka té vaší pochoutky.

ŘIDIČ: Maloobchod nevedu. (Praští dvířky, odjíždí)

(Na hradě probíhá svatba, obřad je již skončen, nadchází zábava.)

ÚŘEDNÍK: A teď, když jste se políbili, mohu vás již oslovovat manželé Buchlákovi. Přijměte

mé blahopřání.

(Blahopřeje novomanželům, po něm pak ostatní svatebčané. Vzadu vyjí dojemně varhany „Já líbám ručku vám, madam!“ a místní tenor dokazuje, že jen neprávem byl opomenut městem. Čtveřice dojde k bráně, kde je vítá cedule „Dnes zavřeno za účelem svatby“)

KOTEK: Prosím, tak jsme se zdrželi, a nakonec když i já bych si rád prohlédl skvosty, je zavřeno.

BEDŘICH: To jsou planý řeči, tím nic nezachráníme.

MILUŠKA: Že ne? (dívky buší do vrat) Kasteláne!

(Otevře se špehýrka)

KASTELÁN: Co je?

DANA: Otevřte, prosím vás.

KASTELÁN: Je zavříno. Nevidíte ceduli?

DANA: My právě jdeme na svatbu.

KASTELÁN: To by moh říct každej. Jak se jmenuje ženich?

DANA: No jak. Kterýho myslíte?

KASTELÁN: Kterýho, přeci Buchláka.

DANA: Ženich se jmenuje Buchlák a my jsme jeho sestřenice a bratranci.

KASTELÁN: Hm, no prosím, tak pojďte dál. (Otvírá bránu)

(Svatebčané si právě prohlížejí hrad)

ÚŘEDNÍK: V tomto salonku ze 17 .století bych vás, milí svatebčané, chtěl upozornit na lovecké trofeje, ulovené na lovu. A půjdeme dále.

ŽENICH: Kolik nás čeká ještě salonků?

ÚŘEDNÍK: Hodně, hodně, přátelé. Máme se nač těšit.

(Jaroslav, Bedřich, Dana a Miluška se nenápadně připojují ke skupině a poslouchají výklad)

KOTEK: (sahá na předmět asi z 18. století) Zajímavé suvenýry tu mají.

ÚŘEDNÍK: (zpozoruje to) Prosím vás, již v Růžovém salonku jsem upozorňoval, abyste se ničeho nedotýkali.

(Pozornost všech se soustředí na čtveřici, jejíž oděvy nápadně kontrastují s okolím. Po chvíli trapného ticha chce úředník vrátit dobrou náladu a zavtipkuje)

ÚŘEDNÍK: Ženich se ovšem již může dotýkat, hehe.

(Ještě trapnější ticho)

ŽENICH: (uražen) He he.

ÚŘEDNÍK: (srdečně) Tak, he he, a jdeme dále.

TETA: (k Bedřichovi) Pardon, ale dnes měl být přeci hrad pro veřejnost uzavřen. Stálo to hříšné peníze. Sama jsem na to přispěla a chci vědět, co mohu očekávat za svou sumu.

DANA: Uklidněte se, tetičko. Já jsem přeci sestřenice Běla. Tady Josku nepoznáváte? (Ukazuje na Bedřicha)

TETA: Pojď sem, Josko. (Celuje ho) Čípak jsi?

BEDŘICH: Ale tatínkův, teta.

TETA: A copak dělá Rudolf?

BEDŘICH: Nebyl jsem dlouho doma.

TETA: Já vím, já vím. A jakpak v Oxfordu? Studuješ na kněze, viď?

KOTEK: A já budu kostelníkem, tetičko.

TETA: Á, ty jsi byl vždycky pozadu za bratříčkem, René.

« | »