Jiří Grossmann
Jiří Grossmann se narodil 20. července 1941 v Praze na Smíchově ve Staropramenné ulici 12 jako čtvrté dítě Ferdinanda a Jiřiny Grossmannových. První dvě děti však zemřely po porodu. Jako třetí se narodila Jiřího sestra Irena (v mládí zkoušela psát povídky, které však většinou končily v šuplíku), která zemřela v roce 1965 ve věku 35 let na mozkovou příhodu. Jirka se poté stal benjamínkem rodiny, zvláště matka na něm velice lpěla.
Jiří Grossmann měl již od dětství velice blízko k divadlu. Jeho matka totiž pocházela ze slavné divadelnické rodiny Faltysů z Klánovic, která měla vlastní kočovnou divadelní společnost. Sama se chtěla stát učitelkou, kvůli otci však musela hrát. Teprve poté, co se provdala za Ferdinanda Grossmanna, úředníka z Kroměříže, mohla zanechat hraní. Je ale pravda, že se divadla úplně nezbavila, její manžel byl totiž nadšeným ochotníkem. Jednou dokonce dostal profesionální nabídku z olomouckého divadla, ovšem jeho žena mu nedovolila ji přijmout, aby byly jejich děti dobře zajištěny. Zůstal tak i nadále úředníkem a divadlu se věnoval jen jako ochotník. Dalším Jirkovým příbuzným, který se věnoval divadlu, byl jeho prastrýc Karel, který dokonce zpíval v Národním divadle.
Jiří byl velice zdvořilý a citlivý člověk, který byl neschopný hrubého projevu a nadávek. Jako dítě se učil hrát na klavír, ve škole hrál na kytaru. Dokázal v podstatě zahrát na kterýkoli hudební nástroj. Řídil také školní orchestr a ještě před maturitou na střední škole hrál v několika amatérských, většinou dixielandových kapelách na trombón nebo kontrabas. Jako starší žák hrál také fotbal za SK Smíchov a fandil fotbalistům Slavie.
V roce 1960 odmaturoval a rodiče ho přesvědčili, aby studoval na vysoké škole, aby se zajistil do budoucna. Původně se hlásil na filozofickou fakultu, ale nebyl přijat, a proto musel studovat na Stavební fakultě ČVUT. Po večerech hrál v kapele. Dixie Party na různých tancovačkách a večírcích a za to dostával 30 korun. Jednou přišel šéf této kapely, Mirek Pechar, s tím, že ve Spálené ulici je studentský klub, kde za večer dávají 40 korun.
Tímto klubem byl klub Olympik, který patřil Státní pojišťovně. Zde hráli její zaměstnanci ping-pong, konaly se schůze a ve středu se sál pronajímal ke kulturním účelům. A právě tady se Jiří Grossmann seznámil v roce 1962* (podle knížky Návštěvní dny u Šimka a Grossmanna to bylo už v roce 1960) s Miloslavem Šimkem, studentem pedagogické fakulty, který se také zajímal o divadlo a který založil zmíněný divadelní klub (pod pedagogickou fakultou prostřednictvím Svazu mládeže) a pojmenoval ho podle baru, který tu stál za první republiky – Olympik (stejně pojmenoval i Petr Janda svou kapelu, která zde vznikla). Šimek napsal spolu s Vladimírem Bystrovem kabaret Polotrapno a potom hledal spolu s Petrem Zunou, studentem, který pořad režíroval, orchestr. A jednoho odpoledne, kdy seděli v klubovně ČSM na strojní fakultě, někdo zaklepal a do místnosti vstoupili dva studenti, Jiří Grossmann a jeho kamarád Pavel Sladovník, aby jim oznámili, že mají na stavební fakultě dixielandovou skupinu Dixie Party a že jsou ochotní s nimi hrát. A tak v prvním kabaretu v klubu Olympik hrál Jíří Grossmann na basu a zpíval.
Šimek a Grossmann si padli do oka, začali spolu kamarádit a další věci už psali spolu. Jejich představení se těšily velkého ohlasu především u studentského obecenstva. Skupina, která v Olympiku hrála a do níž patřili i Šimek s Grossmannem, se jmenovala Mlok (Mládí okolo kultury). Oba spolu trávili hodně volného času, nejčastěji byli spolu v kavárně Slávii nebo v Městské knihovně na náměstí primátora Vacka. V kavárně Slávii sedávali u stolečku, který nazývali tradičním a který hosté příliš nevyhledávali, protože stál na cestě k toaletám, a psali své scénky a povídky (první povídky vznikaly už v klubu Olympik. Zde hráli v představení Šlágr revue (pozdější Hit revue), kde Tomáš Pačes četl svoje povídky. Poté už následovaly jejich povídky: Jak jsme se vypořádali s bigbeatem, Moje první schůzka, Moje první taneční, atd. V povídkách většinou dokreslovali situace, které zažili nebo chtěli zažít.). Jejich první společný pořad se jmenoval V tomhle teta nehraje. V knížce Návštěvní dny u Šimka a Grossmanna říká Miloslav Šimek, že sám neví, proč tomu představení dali název V tomhle teta nehraje, protože se v tom vůbec o žádné tetě nemluvilo. Původně se to dokonce mělo jmenovat Ctibor je v kolektivu venku, protože v Semaforu hráli Zuzana je sama doma. Nakrátko také účinkovali v sále U Zábranských v Karlíně. Zde nazvali své divadélko Karkulka (Karlínský kulturní kabaret, pod závodním klubem Tesly Karlín) a napsali svou druhou společnou hru Dva z plivníku.
Jejich divadelní práce nebyla jen psaní scének a jejich hraní, ale také reklama. Sami si museli tisknout v tiskárnách plakáty a sami je vylepovali. Jiřího Grossmanna tato práce vůbec nebavila, za den vylepil sotva 4 plakáty, přitom klel, kopal do zdí a ptal se, jestli to má umělec zapotřebí.
V době účinkování v divadle již Grossmann nenavštěvoval školu a místo toho pracoval jako dělník v Tesle Karlín. Již předtím navštěvoval školu velmi nepravidelně, a domů mu proto chodily telegramy z ČVUT, zda chce ve studiích dále pokračovat nebo ne. Vysokou školu studoval tři roky (7 semestrů).
Další hra, kterou spolu napsali a kterou zase hráli v klubu Olympik, se jmenovala Hoj, Štěchovice a byla také oceněna na soutěži v Plzni. Díky tomuto úspěchu dostal Jiří Grossmann nabídku od doktora Königsmarka, člena poroty, na angažmá profesionálního herce v plzeňském divadle Alfa, kterou přijal. Vystupování s Miloslavem Šimkem v klubu Olympik bylo přerušeno. Ovšem nedlouho poté museli oba odejít na vojnu, kterou však trávili odděleně. Šimek sloužil v útvaru spojařů v Ruzyni a Grossmann byl členem Armádního uměleckého sboru (AUS). První jmenovaný v Ruzyni založil vojenský soubor VOJ (Vojenské jeviště), se kterým uvedl premiéru hry Nečekejte beat (v klubu Olympik hrála tuto hru dvojice Š+G pod názvem Besídka zvláštní školy a měla s ní velký úspěch), která se setkala s velkým diváckým ohlasem, díky čemuž ti, kdo v ní účinkovali, mohli hrát i v Olympiku. Ovšem dělo se tak bez Jiřího Grossmanna, který byl stále členem AUSu. Aby mohl s nimi hrát v Olympiku, požádal o přeložení ke spojařům. Jeho žádost byla schválena a Jiří Grossmann a Miloslav Šimek byli opět spolu (Šimek také vedení namluvil, že spolu budou připravovat nové představení, vojenský kabaret).
V době, kdy byla dvojice Š+G opět spolu, se ovšem poprvé projevila Grossmannova nemoc. Psal se rok 1963, Jiří stále chodil s obvázaným krkem, kde měl zvláštní bouli. Tvrdil, že jde o obyčejné angíny, ale nakonec se dostal před vojenského lékaře (dr. Havla), který ho prohlédl a jako první si všiml závažné nemoci. Grossmann byl poslán do vojenské nemocnice, kde byl operován. Boule na krku zmizela, ovšem ke svému útvaru se již nevrátil. Místo toho dostal modrou knížku.
Když se Miloslav Šimek a Jiří Grossmann vrátili z vojny, pokračovali ve své divadelní činnosti. Třikrát týdně hráli ve vyprodaném klubu Olympik a třikrát týdně* (podle knížky Návštěvní dny u Šimka a Grossmanna pouze dvakrát v týdnu) v klubu Sluníčko na Příkopech. Jirka se ovšem nevěnoval pouze divadlu, ale také hudbě. V letech 1965-1966 zpíval v kapele Country Beat Jiřího Brabce, u jejíhož zrodu stál, skládal hudbu a psal texty (na americké originální písničky, později i na vlastní hudbu). Mezi jeho písně patří např. Tom, Drahý můj, Skála, Jako kotě si příst, Slečna z New Orleansu, Čekej tiše, Závidím, atd.
Miloslav Šimek a Jiří Grossmann toužili po zprofesionalizování svého divadla. Proto vůbec neváhali, když dostali v roce 1967 nabídku od Jiřího Suchého, aby vystupovali v Semaforu. Jiří Šlitr byl totiž v té době na Světové výstavě v Montrealu s dětským kinoautomatem. V Kanadě se zdržel půl roku. A právě dvojice Š+G měla zaplnit volný prostor v programu Semaforu. Jiří Suchý se o Šimkovi a Grossmannovi dozvěděl díky Nadě Urbánkové, která vystupovala v Semaforu a s Country Beatem Jiřího Brabce ve Sluníčku, odkud oba komiky znala (Jiřího Grossmanna poznala už dříve v Karlových Varech v hotelu Pupp, kde zpíval s Country Beatem Jiřího Brabce). Jiří Suchý tedy Sluníčko navštívil a moc se mu dvojice Š+G líbila, několikrát byl dokonce hostem jejich představení Návštěvní den. Brzy se tito dva komici stali v Semaforu velice oblíbení a na jejich Besídky zvláštní školy a na Návštěvní dny chodilo mnoho diváků, především z řad studentů. S Návštěvními dny začínali Miloslav Šimek a Jiří Grossmann už ve Sluníčku a jednalo se o jakési setkání herců a zpěváků s diváky. Jako zpěváci zde vystupovali např. Naďa Urbánková, Pavel Bobek, Milan Drobný, Jiří Helekal, Zuzana Burianová, Eva Olmerová, Miluška Voborníková, atd.
Kromě divadla vystupovali Šimek a Grossmann také před televizními kamerami – točily se jejich Návštěvní dny, které režíroval Ján Roháč, a v roce 1968 obsadil režisér Jiří Menzel Jiřího Grossmanna do své černé detektivní komedie s hudebními prvky Zločin v šantánu, kterou napsal společně s Jiřím Suchým a autorem literární předlohy Josefem Škvoreckým. Grossmann zde hrál postavu šantánového kouzelníka. Kolem roku 1968 také vymysleli Šimek s Grossmannem scénky s Pupáky (Pupák se jmenoval kocour v Jirkově rodině). Objevovaly se v nich dvě postavy, spisovatel Dušan M. Pupák, kterého hrál Jiří Grossmann, a Čenda Krchov, kterého hrál Miloslav Šimek. Postupně vzniklo pět scének s Pupáky, které se hrály v jednom představení s názvem Večer pro otrlé aneb Pět Pupáků. V těchto scénkách byly dost zřetelně vyslovovány názory proti vstupu ruských vojsk na naše území, a proto muselo být toto představení staženo z repertoáru.
Jiří Grossmann konec svého života trávil často v nemocnici. Kvůli jeho hospitalizaci se např. Návštěvní den IV vůbec nehrál a místo toho byl změněn na Návštěvní den V Miloslava Šimka. Zemřel 5. prosince 1971 ráno. Příčinou jeho smrti byla tzv Hodgkinova choroba, což je zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin, které v té době nebylo léčitelné (mnozí lidé si myslí, že zemřel na leukémii). Na pohřbu se sešlo mnoho lidí a Naďa Urbánková zpívala na přání Jirkovy maminky píseň Závidím, kterou Jiří Grossmann napsal, když už tušil svůj konec, a jejíž část textu je vyryta na jeho náhrobku: „Vždyť já chci jen žít, jak žít se má ...“. Po svém odchodu ze Semaforu pojmenoval Miloslav Šimek po svém příteli nové divadlo (Divadlo Jiřího Grossmanna) na Václavském náměstí, které fungovalo od roku 1990 až do Šimkovy smrti (dnes se v těchto prostorách nachází Divadlo Palace). V roce 1996 byla otevřena Pasáž Jiřího Grossmanna, spojující Divadlo Jiřího Grossmanna s ulicí Politických vězňů.
-------------------------
* Údaje z knížky Nevyjasněná úmrtí V.
Seznam použité literatury:
HAVLÍKOVÁ, Jana. Nevyjasněná úmrtí V. 1. vydání. Praha: Tha World Circle Foundation, 2000. 159 str. ISBN 80-902731-7-3
ŠIMEK, Miloslav. Návštěvní den u Šimka a Grossmanna. 1. vydání. Praha: Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, 1975. 143 str.
WÁGNER, Milan. Pro někoho šoumen, pro mě kamarád Slávek. 1. vydání. Praha: Nakladatelství BRÁNA, s.r.o., v koedici s Euromedia Group k.s. - Knižní klub, 2004. 224 str. + 16 str. barevných příloh. ISBN 80-7243-225-7