Jak jsme chtěli dělat film

Toužili jsme s Jirkou udělat film – to měl být takový další stupeň naší tvorby. Stejně jako Voskovec s Werichem nebo Vlasta Burian na základě svých her dělali filmy, tak taky my s Jirkou jsme zamýšleli udělat film autorský a herecký, a dokonce by se to podařilo, kdyby Jirka nezemřel. Po roce 68 jsme hráli představení Besídka v rašeliništi aneb Zvláštní škola v přírodě s velkou odezvou a za podpory diváků. Hra měla neuvěřitelný ohlas, protože reagovala na okupaci Československa Varšavskou smlouvou. Jednou do divadla přišel spisovatel Jan Procházka, kterého jsme v představení taky jmenovali. Nějak se to dozvěděl, zřejmě proto se na Besídku v rašeliništi přišel podívat. Výborně se bavil a pozval nás k sobě. Byl vedoucí jedné tvůrčí skupiny na Barrandově a my jsme se mu při té návštěvě zmínili o záměru udělat vlastní autorský film.  Jemu se ten nápad líbil, tak jsme odevzdali synopsi, dokonce jsme za ni dostali zaplaceno, myslím, že každý 10 tisíc, což byly pro nás velké peníze. Ale potom Jana Procházku vyhodili, Jirka zemřel a už jsem o filmu neuvažoval.

Náš film Až přijde Komenská měl být ze školního prostředí. Já měl hrát učitele a Jirka mého přítele,  prodavače kamen od Rotta. Jako filmová povídka vyšel ten příběh v knížce Povídky aneb Nechci slevu zadarmo. Chtěli jsme s Jirkou v našem filmu využít hlavně herce z vlastního souboru, Zuzanu Burianovou, Milušku Voborníkovou, hudbu měl dělat Angelo Michajlov.

Chtěl jsem práci na tomto filmu obnovit s Luďkem Sobotou a režisérem Roháčem, který však mezitím zemřel, a zase bylo po filmu. Náš filmový scénář měl prostě smůlu. Chtěli jsme film točit někde v Pošumaví, abychom mohli bydlet u mě na chalupě a užili si při natáčení legraci a abychom měli na plátně hezkou jihočeskou krajinu. Od té doby se však filmu raději vyhýbám.

S Jiřím Grossmannem jsme se nakonec před kamery dostali, když s námi televize natáčela Návštěvní dny. To poslední natáčení se však odehrálo ve vypjaté atmosféře, protože Jirka byl již ve velmi špatném zdravotním stavu a do divadla vlastně „utekl“ z nemocnice. Lidem z televizního štábu bylo jasné, že záznam nepůjde vysílat, ale režisér Roháč všechny okřikl: „To se natočí, i kdybych to měl zaplatit já sám.“ Předstírali jsme, že je všechno v pořádku, že se nic neděje, pouze obecenstvo bylo poněkud zaražené.

Hrál jsem jako v mlze, pořád jsem čekal, kdy se Jirka zhroutí nebo upadne, texty jsme říkal naučeně. Pamatuju si, jak Jirka seděl v šatně, ještě se rozčiloval na asistenta, chtěl mít taky pocit, že je všechno v pořádku, že může udílet pokyny, jak se to má dělat, ale byl pod prášky, pod nějakými drogami, trpěl zpřejmě strašnými bolestmi, byl vyhublý na kost, i v televizi to muselo být vidět.

Necelý měsíc po tomto posledním natáčení Jiří Grossmann 5. prosince 1971 v ranních hodinách zemřel.

Miloslav Šimek, Návštěvní den u Jiřího Grossmanna, Šulc a spol. 1999

| »